Prosím, když si přečtete kapitolu komentujte ji. Ráda bych měla na svou tvorbu spětnou vazbu. Děkuju

Říjen 2014

Upozornění

24. října 2014 v 14:15 | Elizabeth
Jelikož vidim že sem lidi choděj a nedávaj sem komenty tak hold nepřibydou další kapitoly dokud nezačnete komentovat.Snad to chápete. Předem díky za ty kdo daj alespoň jeden koment. Děkuju.

Elizabeth

Narozeniny nejsou vždy šťastné

23. října 2014 v 16:48 | Elizabeth |  JEDNORÁZOVKY
Ležela sem v posteli s mim přítelem Michalem, ale ten byl zrovna otočenej kemě zády a ještě spal. Pomalinku sem se začala vstávat abych ho nevzbudila. Bydlim v malí garzonce na kraji Prahy. Moc toho tady nebylo, ale mě to stačilo. Došourala sem se do koupelny a tam nasebe pustila horkou vodu. Bylo to krásně uvolňujcí a osvěžujcí. Konečně sem se dostala z koupelny. A kupodivu sem vypadala jako normální člověk což se stávalo posledních několik dní nestávolo vůbec. Nevim proč, ale posledních několik dní se mi zdaj noční můry o tom že mamka zemře při autonehodě s mojí desetiletou sestro Soffií. Dneska mám narozeniny a Michal se rozhodl že je pořádně oslavíme jak se patří. Chtěl mě vzít přes den nějakm na neznámé místo a večer do restaurace. Michal už vylezl z postele a hledal správnou košili. Musela sem se prostě začít smát a to opravdu nahlas. Todle sem u něj nikdy neviděla. Rychle hodil košile spátky do skříně a šáhnul po polštářikterý pomě hodil. Uhnula sem a koukala sem kam dopadne. Díky bohu dopadl dřív než něco rozbil. Otočila sem se zrovna ve chvíli kdy pomě Michal skočil a hodil mě napostel. "Elzo...to není...k smíchu. ...Chci aby byly...tvoje narozeniny...dokonalí. Dvacet....ti je jen jednou....a to se musí oslavit." překoktával mezi polibky.
"El tak už poď nebo nic nestihnem.!" křikne na mě z chodby. Musela sem na sebe dát šaty co sem zrovna od něj dostala. Byli nádherný z červenýho hevábí a na prsou byla černá krajka. Konečně sem byla hotová a tak sme mohli vyrazit.Když sme nasedli do auta, oči mi zavázal řudym šátkem abych nevěděla kam jedeme. Cesta byla docela dlouhá, ale nakonec sme konečně zastavili, jen šátek zůstal na mích očích.vedl mě do nějaké místnosti a zabouchl zanámi dveře. Co má asi v plánu? Šátek byl najednou pryč a já se koukala na krásnej vybavenej byt. Byl to naprostej luxus. Překvapeně sem se naněj podívala. "Všechno nejlepší El. Zasloužíš si to. Todle je náš novej domov.Doufám že se ti tu bude líbit." začala sem ho drtit v oběti. Byl to můj přítel už od dvanácti a takyže byl jedinej. Nikdy bych ho zanikoho neviměnila.Po chvíli obímání mi řekl že mě tu provede. V koupelně byla obrovská vana a já se nemohla už dočkat kdy jí vyzkoušíme. Z mích úvah mě vytrhl až hlas osoby kterou nadevše miluju. "Miláčku posloucháž mě?" zeptal se s menšim smutkem v hlase. "Promiň, jen sem přemejšlela jakej mám nejednou skvělej zvrat v životě a to jen díky úžasnýmu příteli." povima zářivě se na něj usměju. "Doufám že budeš semnou šťastná." a políbil mě něžně a přitom tak eroticky nabitě že useli lítat jiskry. Dnešek je opravdu dokonalej a nic ho nedokáže skazit.
Už sme byli obadva jen ve spodnim prádle, ale najednou mi zazvonil mbil. "Ksakru." syknu schodim ze sebe Michala a du vzít telefon. "Prosim?" zeptám se otráveně. Kdo mě si tak může rušit? "Dobrý den ste Elizabeth Fosttrová?" Ksakru kdo to je? "Ano to sem já děje se něco?" chvilku bylo ticho, ale pak se znovu ozval člověk a řekl mi mojí noční můru. "Jsem doktor Forterr a předchvíli k nám donemocnice dorazila vaše matka. Měla s vaši sestrou autonehodu. Byl bych rád kdybyste přijela." Zastavil se mi dech a já se rozbrečela. "D...dobře. A jak sou na tom. Je máma i sestra v pořádku?" optala sem se starostlivě. Bála sem se odpovědi, ale chtěla sem jí vědět. "Vaše matka má několik zlomenin a leží v komatu." poví a nic se k tomu nechystá ai dodat. Máma je naživu proč ale nic neřekl o Soffii? "A...a co moje sestra? Stalo se něco Soffii?" nikdy bych nechtěla přijít ani o jednu z nich. Michal si všimnul že brečim a tak si sedl vedle mě a začal mě něžně hladit a objímat."Vaše sestra to bohužel nepřežila. Je nám to líto." panebože to né to nemůže bejt pravda vždyť jí bylo teprve dvanáct! "D...d...d....dobře už jedu." vykoktala sem a rozbrečela se snad ještě víc.Ještě chvilku sem tam seděla v jeho obětí a se slzama, ale pak sem se rozhodla že je už čas jít.
V autě sem mu všechno řekla. A u toho neustále zase brečela.
Seděla sem vedle mamky která vypadala jakoby už opravdu taky odešla navždy. Nesmim jí stratit. Majednou se otevřeli dveře a v nich se oběvil doktor. "Dobrý den sem doktor vaší matky. Přišel sem vám podat nějaké informace." řekl a vlídně se usmál. Řekl nám že mamka není stabilizovaná a že hrozí že každou chvilku zemře. Nikdy bych si nemyslela že vám to doktor podá jakoby to bylo samo sebou že prostě moje máma zemře rachle jako když řeknete pes. Jakmile to doviprávěl co všechno má zlomené zběsile začal pípat přístroj který ukazoval nyní že je má matka nyní už posmrti. Zamotala se mi hlava a já omdlela. Když sem se probrala tělo matky bylo už pryč a byl vedle mě Michal a držel mě zaruku. "Prosim odvez mě domu." zasípala sem sotva slišitelně, ale on to uslišel. Bezeslov mě vzal do náruče a jel semnou domů.
Pohřeb byl o měsíc pozdějš a já nadobro stratila kus svého srdce. Nikdy bych neřekla že by se zezačátku tak skvělí den a moje narozeniny mohli změnit v noční můru.
PS: Doufám že se vám moje zatim jediná jednorázovka líbí a dáte mi sem koment jestli ano nebo ne :)

Plán

23. října 2014 v 16:43 | Anonym |  JEDNORÁZOVKY
Probuzení: Dnes jsem se probudila do krásného slunečního dne. Ani se mi nechce věřit, že už zima skončila, a přihlásilo se jaro. Konečně se budu zase cítit jako holka, a nebudu chodit navlíkaná jako medvěd…. Kluci ve škole, zase budou koukat kdo má jakou sukni, jakou má ta sukně délku, a jestli náhodou už jsem jí nenosila loni. Tak si tak uvědomuji, že budu muset svůj šatník rozšířit. Už se těším, jak budu chodit ŠOPOVAT ….. A jakou že mám představu, co si pořídím? No tak to je jednoduché…. Kraťasy, sukně, asi taky nové šatičky, botky, nějaké to tílko, a halenku, kde budu mít pěkně vytvarované prsa Doufám, že se budu líbit klukům, a nezklamu jejich bujnou fantazii. Určitě se ke mně přidají i holky ze třídy, naše slavná parta holek. Tak hurá po obchodech, a snad seženu vše, na co mám zálusk

Láska až za hrob

23. října 2014 v 16:40 | Anonym |  JEDNORÁZOVKY
Pavle, kdy přijdeš s práce?" "Víš, musím Ti něco důležitého říct!" "Sabi nevím, stalo se něco?" "Ne nic, necháme to na doma." " Tak jo, zatím ahoj, budu se Těšit." "Zlato jsem už doma." "Ahoj miláčku, sedni si ke stolu, uvařila jsem Ti tvé nejoblíbenější jídlo." "My něco oslavujeme?" "No jak se to vezme…" "Tak už mě nenapínej, a povídej." "Jak Ti chutná večeře?" "Je moc dobrá zlato, ale už povídej." No ono toho není ani moc na povídání, spíš jsem Ti chtěla oznámit, že se od Tebe stěhuji. Mám milence a budeme se brát." "Co jsi to řekla? To nikdy nedovolím, to Tě raději zabiju!!!" "OPRAVDU?!" "Co se to se mnou děje? Proč se mi točí hlava a špatně vidím?" "No víš, tušila jsem, jak se zachováš a tak jsem to jídlo otrávila. To je všechno co jsem Ti chtěla říct…. Vlastně ještě maličkost, do 10 minut zemřeš. Tak sbohem Pavle…."
"Simone, už to je vyřízené, přijeď pro mě, věci budu mít zabalené hned." " Sabinko, budu tam do hodinky, jsi úžasná, jak jsi to zvládla." "Pro Tebe, poklade udělám všechno na světě." "A máš ty jeho peníze?" "Samozřejmě!!! Myslíš, že budeme moci přespat u Tebe doma, než se vydáme na cestu?" "Určitě ANO!!!" "Sabino, lásko to je ale peněz, nikdy bych nevěřil, že se Ti to opravdu povede. Koupil jsem nám Španělské červené víno, tak snad Ti bude chutnat." "Lásko, už se těším, až budeme někde u moře a jen si užívat ….. " "Ano, ano už si budu jen užívat." "Simone, jak to myslíš, že si budeš užívat, budu tam přeci s Tebou." "Ach zlato, zapomněl jsem Ti říct, že s Tebou rozhodně nepočítám, ani jsem Ti nekoupil letenku!" "Ale proč? Já Tě přeci miluju." "Ano to ano, ale já nemiluji Tebe! Zemřeš, jako Tvůj přítel, a já odletím sám… Nekoukej , se tak na mě. Uhodla jsi to, víno je opravdu otrávené!!! Tak čau a díky za prachy….."
"Vážení cestující… let číslo 3186, ze společnosti AR-FISHER, bude startovat za 10 minut…." "Tak a teď, si budu už jen užívat života u moře, a nebudu se muset o nic starat."
VEČERNÍ ZPRÁVY: "Stalo se letecké neštěstí. Dnes ve 21:58 minut se z nezjištěných důvodů zřítilo letadlo, od společnosti AR-FISHER- let číslo 3186. Bohužel nikdo leteckou nehodu nepřežil. Na palubě bylo 118 cestujících + posádka……"

Robo chůva

23. října 2014 v 16:37 | Anonym |  JEDNORÁZOVKY
Jsme čtyři, já Rous, manžel Vill a naše dvě děti. Práci mám ráda a muj manžel též.oba sem potřebovali odjet na slůžební cestu na čtrnáct dní do Francie. Nemělijsme, ale nikoho kdo by má pohlídal naše sedmiletý dvojčata. Mého manžela napadlo že by sme si mohli pořídit robo chuvu. "Nemáme tolik peněz."řekla jsem "a co když si kluci nezviknou?" Manžel mi na to odpověděl, že se jednou nic nestane a tak nám domu přišelvelkej balík, kterej jsem rozbalili a podle návodu sestavili robo chuvu. Nastavili jsem ji na přísnost dětí dvě. přísnost se nastavovala na rameni. Když sem vyráželi omilem sem strčila do ramene chůvy, ale řekla mi že se nic neděje. Poté co jsme přijeli se za dveřmi povalovali ruce, nohy, oči a další části našich dětí. Zjistila sem že když sem při odjezdu strcila do ramene chůvy tak sem jí nastavila přísnost na děti devět. Naše děti byly zabity a rozřzány na kousty. ALE CO JSME JEN LIDI NÉ?

Sv-Prolog

14. října 2014 v 20:31 | Elizabeth |  Svarosti

Prolog



Pohled Trejvise:

"Trejve pojď!" zakřičel kdesi někdo zamnou.Otočil jsem se a viděl jsem Briana,mího nejlepšího kamaráda.Stál jsem uprostřed lesa a bylo tu nádherně. "proč? J tu dokonalej klid." zaprotestoval jsem. Zničeho nic mě ale něco srazilo na zem a já netušil co se děje.Bouchl jsem se o kmen stromu a na mistě kde sem cejtil bod rány sem cítil palčivou bolest. Zahlédl jsem ja se Rose řítí proti Brianovi. Jediné co jsem zaslechl bylo jeho volání o pomoc, ale já mu už pomoct nemohl. Propadal jsem se do prázdné temnoty bezvědomí.
Ztěška jsem začal lapat po dechu a prudce jsem se posadil na posteli. Byl to jen sen. Rose nikoho nezabyla. Takový sny mám poslední dobou pořád.Rose patrí dorasoví skupiny jménem Faye. Je to rasa kříženců.Jsou to upíři a vlkodlaci zároveň. Rose je jejich vudkiní. Teda alespoň té skupiny v našem měsě. Mi jsme zase Svarosti. Jsem čarodějové co se snaží odříznout Faye od světa lidí. Vedeme s nimi takovou soukromou válku už hodně dlouhou dobu.
Dneska se mám sejít v naší knihovně s Brianem. Bydlíme v obrovský vile kde máme naprosto všechno. I soukromího alchymistickyho doktora. S Brianem jsme hledali pořád nějaký rytuály co by mohli bejt zajmaví a tak jsme travili skoro každej den v knihovně. Naše parta má pět členů a všem už bylo 18. Ničí rodiče tu snáma nebydlí. Jen ns jezdí čas od času navštívit námi zvolený Stařec což je v našem případě můj děda. Stařec musí být vždy nejstarší člen rodiny jednoho člena ze skupiny.
Oblíkl jsem se a vydal jsem se do knihovny kde už namě nejspíš čekal Brian.

Brzy bude

14. října 2014 v 20:11 | Elizabeth |  Brzy bude

Brzy bude



Dračí koruna


Strážný anděl


Tajemná díla


Temná svíce


Vampírská akademie- Pomsta


Vlčí princezna

VH-5.Kapitola

14. října 2014 v 19:43 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

5.Kapitola



Už to byl tejden co sem viěla jeho ruce. Bohužel se to nehojilo moc rychle, atak musel nosit pořád mikinu. Byl sice podzim, ale zato byl pomalu teplejší než letošní Léto. Opravdu semho litovala. Bylo už kvečeru a já slíbyla že se za nim dneska stavim. Bylo už asi okolo šestý večer a já s Andym stála u jeho "baráku" a čekala než otevře. Dveře se otevřeli, ale ten kdo v nich stál nebyl Richard. Byl to místní kněž a vypadal že je rád že někdo přišel. Zajmalo by mě co tu asi tak dělá. Znalasem Morise od děctví. Taky sem k němu čas od času zašla do kostela abych mu pomohla s uklidem a nebo jinou prací. Byl jeden z mála lidí kteří se semnou bavili. "Dobrý den Morisi." pozdravila sem ho jako obvikl a on se na mě na oplátku pousmál. Odstoupil dodedveří abych mohla vstoupit. "Morisi mohu se na něco zeptat?" jen přikývl. Tendle chlap nikdy moc nemluvi. Před rokem mu zemřela manžela a on začal mluvit ještě míň. "Neberte si to osobně, ale co tu děláte? Stalo se něco?" smutně se na mě podíval a přikývl. Chtěla sem se ho zetat na co , ale on odpověděl na tuhle otázku dřív než sem se stihla zeptat. "Pan King byl..." nedokáal to doříc z vlastní vůle a tak sem ho chytla za ruka abych mu pomohla. "Co se stalo panu Kingovi?" podíval se mi do očí a já doufala že se nic strašného nestalo. "Pan Kiing byl před hodinou zavražděn." jakmile to dořekl tak se mi sevřel hrůzou. Jak se to mohlo stát? Vždyť se tu nevraždí v jiný dny než na ned duchů. "Morisi řekněte mi prosím kde najdu Richarda." nestačil mi ani odpovědět, jelikožmi mi docvaklo to že bude dole ve sklepě. Utíkala sem co nejrychleji sem mohla dolu po točených schodech. Otevřela sem dveře a spatřila ho jak sedí v čele stolu a má v ruce vodku. Jakmile sem k němu doběhla tak sem uviděla to čeho sem se bála. Měl zase pořezaný ruce. Přitáhla sem si židli k němu a přitáhla si ho do svojí náruče. "Proč? Proč to musel bejt zrovna on?" bylo vidět že je v tranzu a tek sem ho jen houpala v náručí jako by byl malé dítě."Šííííí. To bude zase dobrý." opakovala sem to pořát dokola a snažila se tomu uvěřit. Sice sme jeho tátu moc neznala, ale to co sem o něm věděla na 100% bylo to že to byl hodnej člověk kterej si nasloužil smrt. Ani nevim jak byl zavražděn. A upřímě mě to ani nijak moc leláká. Seděli sme tam ale tak dvě hodiny, když se začal lehce Rychard probírat ze zármutku. Podívala sem se mu do těch sned nejsmutnějších očí na světě až mě z toho bodle jakoby osten do srdce. Jedno sem věděla a to je že Richard svího otce miloval a kdyby to mohl vrátit tak by klidně umřel za něj on."Sem rád že si přišla. Myslim že bych se dneska asi jinak zabil. Seš už jediná koho mám. Chci abys mi pomahla najít tu zrůdu která roztrhala tělo mího otce. Chci se pomstít. Prosím pomoz mi." tak todle mi vzalo dech. Jeho otec nezemřel tím že by ho třeba někdo zastřelil, ale on ho někdo nebo něco roztrhalo. Pevně sem ho obejmula a zašeptala mu do ucha že mu pomůžu najít vraha ať to stojí co chce. Najednou mi došlo že by tu byl přez noc sám a to sem nechtěla aby tu v tomdle stavu zůstal."Pujdeš kemě domu. Mám tam pokoj pro hosty a dokud se vše neviřeší tak budeš bydlet u mě ano?" Vděčně se na mě podíval a já si byla jistá že semnou bude bydlet ali hodně dlouho. Bylo už půl druhý ráno když sme každej nesli tašku s jeho věcmi. Pochopitelně seme sebou vzali i Bonu. Vipadala že je ráda že nějakou dobu bude bydlet s Andym v jednom domě. Když sme dorazili domu tak mamka seděla v obejváku a na něco se dívala v televizy. "Ahoj mami. Nějakou dobu tu bude bydlet kamarád. Doufám že ti to nebude vadit." doufala sem že teď neskazí můj plán a nezamítne nového člena domu. "Zlato, znám tě dobře a vim že pokud by to nebylo důležité tak ho sem nevodíš. A jinak dneska přijel Bratranec takže pokoj pro návštěvi je opsazenej. Asi bude muset spát jinde." ztěžka sem si povzdechla. Tak to mi ještě scházelo. Artur si sem přijede jako nějaký princátko a začne mi pomalu níčit muj plán. Najednou sem si spoměla že v obejváku ve dkříni máme takonou skládací postel. Nebylo to lehátko, ty sem totiž všschny vyházela až na čtyři který sou na opalování. "Dobře takk budeš spát semnou v pokoji. Dáme ti tam skládací postel. Díky bohu je zejtra sobota a tak nemusíme do školy." lehce sem se na něj usmála a vyrazila do prvního patra abych mu ukázala kde bude spát. Vytáhnout tu postem nám docela zabralo hodně práce kvůli těm schodům a mamka nám taky pomáhala. Konečně sme seděli u mě na posteli. Bylo mi pořád divný jak zemřel pan King. Dneska sem se už ale rozhodla to neřešit a tak sem si řekla že se pujdu osprchovat. Sprcha byla úžasná a uvolnila mě. Najednou sem si vspoměla že má Richard čerstvě pořezaný ruce a tak sem ho vzala do koupelny a vytáhla lékarničku.Byla sem ráda že vydržel dezimfeci. Měl na rukách čtyři obvazi. Todle se už nesmí opakovat. Nesmí se dál řezat jinak to taky už pak nemusí přežít protože si rozřízne žílu. Bylo pět ráno když sem konečně ulehla do postele. "Dobrou noc. Ráno něco podniknem jestli budeš chtít." chvíli se nic neozívalo a pak sem ho nejednou cejtila hned vedle sebe. "promiň, ale nedokážu v tomdle stavua potom co se stalo usnout sám. Nevadí že budu spát vedle tebe?" Troškumě po překvapilo,ale byl ve špatnymstavu a tak sem ho nechala aby spal vedle mě."Nevadí klidně tu zůstaň." nedokázala sem usnout na zádech a tak sem se ponějaké době otočila zády k němu a on mě hned obejmul. Přišlo mi až divný jak ja ni to příjemný. Taky sem cejtila zvláštní elektrické napětí na místěch kde se mě dotýkal. Netrvalo ani pět minut a už sme oba spali.
Pohled Milana Kinga :
Bly sem na každodení vycházce v lese. Dneska to ale byl jinej důvod než si jen dojít na čerstvej vzduch. Něco ně vysloveně do lesa táhlo a já cejtil že se něco stane. Byl sem už poměrně daleko od Kříže, Když sem najednou uslišel zakřupání větví zamnou. Rychle sem se otočil a saptřil postavu o velikosti asi tak dvou metrů. Celej obličej i ošoupaný oblečení bylo od krve. Jediné na co sem se zmohl bylo nevěřícně zírat na postavu se zmutovanym obličijem od krve. Ta zrůda se začala přibližovat a moje nohy se jako zázrakem dali bo pohybu. Utíkal sem jak nejrychleji sem mohl. Konečně sem spatřil město. Nepřestával sem utíkat i přes protestujcí bolest v plicích. Doběhl sem až k bráně Toho obrovskýo hřbitova co mám na starost. Chtěl sem vzít za kliku když vtom mi zádama projela ukrutná bolest. Spadnul sem na zem a čekal co příde. Bylo mi jasné že dneska příde moje smrt. Ta zrůda se kemě natýhla a začala mi trhat kůži na břiše. Bolestí sem upadl bo bezvědomí s jedinou myšlenkou. Smrt.

VH-4.Kapitola

14. října 2014 v 19:40 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

4.Kapitola



Pohled Lusindy:
Probudilasem se něco po pátý ráno. Vstala sem a došourala sem se do koupelny a prvedla něco se svim vzhledem abych nevipadala jako strašák do zelí. V kuchyni sem si vzala rohlík a rozhodla se se že pujdu vyvenčit Andyho. Běžela sem okolo Hřbytova už asi desátý kolečko. V tom sem ale o něco zakopla a spadla na zem. "Jau. Sakra co to je?" kdž sem se podívala o co sem zakopla, vykulila sem oči."Ahoj taky tě rád vidim." Naprti mě seděl Richard. Myslela sem že sem zakopla o kámen a ne o člověka."Ahoj. Promiň jestli sem tě nějak omilem kopla." V jeho očích sem spatřila pobavení. "Neboj jestli někde budu mít modřinu tak bych řekl že na to neumřu." a protentokrát už se začal smát nahlas. Bylo divný jak mě to j němu tak moc lákalo. Jen sem měla smůlu že on mě nejspíš bere pouze jako kámošku. "A co tu děláš takhle brzo? Je asi něco okolo šestý ráno." "Řekl sem si že pujdu na procházku a když sem si tavazoval boty tak si o mě zakopla."nevim proč, ale až teď sem si všimla že si škrábe ruce a ja sem z toho neznámo proč měla špatnej pocit. Nedokázala sem se ovládnout a po chvíli ticha sem se ho zeptala. "Děje se něco? Vypadáš ustaraně." na chvilku sem viděla v jeho očích strach ale hned zmizel."Ne nic se neděje. Mělo by se něco dít?" měla sem o něj strach. Teď se začal drbat víc a ani ne po minutě se mu na bílí mikině začali ooběvovat krvaví fleky. Rychle sem si k němu přisedla blíž a dala mu ruce od sebe a začala sem mu opatrně vyhrnovat rukávy. Nečekala sem zdaleka to co sem uviděla. Měl na rukou asi deset krvavích šrámů o hloubce asi tří cm. "Panebože co si dělal?" koukala sem se nevěřícně na ty rány. Co panebože provedl? "Nic to není. Nech to bejt." chtěla sem se mu podívat do očí, ale on uhnul. Nbylo mi jasný že mi lže, ale nechtěla sem strácet čas a rychle se zvedla. "Poď deme k tobě a ja i to ošetřim. A dřív než začneš odporovat tak si uvědom že mužeš z toho mít i otravu krve. Takže se ryhcle zvedej a poď." rozkázala sem mu a s uchvatem sem pozorovala jak jen přikývl a a zvedl se. Šli sme do sklepa na to krásný místo. S jeho pomocí sem našla lékárničku a vyndala z ní obvazi a pásku abych mu ten obvaz pak připevnila. Jediné co mi chybělo a to byla desimfekce. Žádnou sem nikde nemohla najít a tak sem vzala láhev vodky a namáčela sem doní kousek bavněný látky. Když sem skončila bylo vidět že se mu chtělo řvát bolestí když sem mu dávala alkohol na rány, ale neřekl ani jedno jediný slovo. "Proč máš ta ruce v takovim stavu?" chvíli přemejšlel co asi má řícht jestli mi může říct pravdu a nebo ne. V tom mě ale něco napadlo. Co když nemá rotřezaný jen předloktí?
Než sem stihla položit novou otázku tak sem dostala odpověď na tu první. "Měl sem deprese a todle bylo jako první co mě napadlo." chvilku sem pak ještě přemejšlela jestli se ho na to mužu zeptat a nakonec sem si řekla že jo. "Kde všude ses pořezal? A řekni mi prosím pravdu." zhluboka se nadechl a zpříma se mi podíval do očí a mě to naprosto pohltilo. "Mám ruce pořezaný až k ramenum."
Pohled Richarda:
Spal sem asi jen tři hodiny. Zustal sem ješte v pokoji, ale nakonec sem vilezl a šel udělat něco se svim vzhledem. Bylo něco okolo třičtvrtě na šest tak sem si řekl že se projdu. Před odchodem sem na sebe ješte hodil bílou mkinu aby si lidi který třeba potkám nevšimli těch šrámu co mám na celejch rukou. Višel sem ven a u brány sem si zavazoval kaničky kdaž přezemě někdo přelítl. "Jau, sakra co to je?" Zvedla obličej a zadívala se mi do očí v tu chvíli mě začala nesnesitelně pálit kůže na poraněných pažích a začal sem se drbat. "Ahoj, taky tě rád vidim." chvilku na mě jen koukala, ale nakonec promluvila a dokonce se trošičku usmála. "Ahoj, promiň jestli sem tě omilem někam kopla." Musel sem se nad tim pousmát. Ona se bojí že mi nějak ublížila tim že přezemě přelítla? "Neboj jestli někde budu mít modřinu tak bych řekl že na to neumřu." pak už sem to nevydržel a musel sem se začít chechtat nahlas. Chvíli bylo ticho ale pak to prolomil její nádhernej hlas. V tom sem si uvědomil jak moc mi buší srdce v její přítomnosti. "A co tu děláš takhle brzo? Je asi něco okolo šestý ráno." Lelk sem se že by mohla něco tušit, ale rychle sem tu myšlenku zahnal. "Řekl sem si že pujdu na procházku a když sem si tavazoval boty tak si o mě zakopla." Všiml sem si že zpozorovala to že si škrábu ruce a zdánlivě jí to znepokojovalo.po chvilce na mě vytasila další otázku a já věděla že to nebude poslední. "Děje se něco? Vypadáš ustaraně." něco tušila a to do mě pumpovalo strach. "Ne nic se neděje. Mělo by se něco dít?" vipadala že se o mě bojí, ale to se mi muselo jen asi zdát. Jak by o mě mohla mít zájem tak ůžasná holka? Najebnou sem ucejtil na rukou jak mi po nich teče nějaká horká tekutina. Když sem se na ně podíval mikunou prosakovala krev.Sakra. Rachle si kemě přisedla a začala mi opatrně vyhrnávat rukávy. Málem zalapala po dechu pohledem na ty rány a crčící krev z nich. "Panebože co si dělal?" dívala se na ty rány s vytřeštěnejma očima. "Nic to není. Nech to bejt." věděl sem že se mi bude chtít podívat do očí ale já to nedokázal a tak sem pohledem uhnul. Najednou se zvedla a rozhodne se postavila"Jdeme k tobě domu a já ti to ošetřim. A dřív než začneš odporovat tak si uvědom že mužeš z toho mít i otravu krve. Takže se ryhcle zvedej a poď." radši semneodporoval a tak sem se se souhlasem zvedl a vydel se k baráku. Šli sme do sklepa aby nikdo nevěděl co děláme a s mojí pomocí se podařilo najít lékarničku. Jen sme ještě potřebovali dezimfekci která nebyla k nalezenía tak sme vzali z baru flašku vodky. Když mi čistila lihem rány měl sem chuť řvát bolestí a stálo mě opravdu hodně sil nevislovit ani jedno jediný slovo."Proč máš ta ruce v takovim stavu?" tadle otázka mě zaskočila. Chvilku sem přmejšlel jestli jí to můžu říst a akonac sem se rozhodl že jí to řeknu jen ne to co ty deprese způsobyly. "Měl sem deprese a todle bylo jako první co mě napadlo." věděl sem že hned příde další otázka bylo na ní poznat že se chce žeptat na něco co jí budu muset odpovědět. Achjo, proč je ta holka tak tvrdohlavá? "Kde všude ses pořezal? A řekni mi prosím pravdu." Zhluboka sem se nadechla a připravoval se na jení reakci když jí řknu pravdu. Zadíval sem se do jejích očí a věděl že sou to ta nejkrásnější oči na světě. "Mám ruce pořezaný až k ramenum." jako prví se ozvalo zalapání podechu a já věděl že todle bude nějakou dobu trvat než se spamatuje.

VH-3.Kapitola

14. října 2014 v 19:37 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

3.Kapitola



Poled Lusyndy:
Ležela sem v postali a přemejšlela sem co se dneska stalo. Připouštím je pjeknej, ale nemůžu s nim chodit. Vůbec o neznám. Doufám že to pochopí, vypadal že je semnou rád, ale já nic jiného než přátelství. Nevim jestli se s nim ještě budu vídat. Sice s nim Budu chodit do třídy, ale i tak se s ním nemusim bavit. Celou dobu sem pořád přemejšlela nat toudle myšlenkou. Usnula sem ani si nevšimnu že usínám. V noci sem se neprobudila, což bylo jediné štěstí. Ráno mě probral budíka já musela vstát abych stihla školu. Rrychle sem udělala věci co dělá pověčinou každý člověk, vzala sem si pak tašku přes ameno a vyšla do docela chladného počadí. Cestou sem nikoho naštěstí nepotkala. Kdežto před školou na mě čekala ona osoba se kterou si velice rozumim, ale nemůžu s ní být. Došel kemě a obejmul mě. Všichni si nás měřili pohledem a pár skupinek mě provrtávali nenávistnym pohledem. To je jeden z důvodu sem nechtěla aby se semnou začal tolik komunikovat. Šel semnou až do třídy a sedl si hned do vedlejší lavice. Asi se nebudete divit když vám řeknu že chodim na školu kde se učíme o mrtvolách a ano je to patologie. Celou dobu co sem byla ve škole mě pozoroval a skoumal každej pohyb. Panebože vždyť je nějakej jetej. Kouká se namě jako na nějakej exzemplář. Nešla sem radši na oběd a rychle se vytratila ze školy. Díky bohusi nevšiml že sem odbočila dřív a tak nehrozilo že semnou pujde ze školy. Vešla sem do pokoje tam na mě skočil mul miláček Andy. Jak sem si mohla někdy mysled že myluju někoho jinýho než to čtyřnohé stvoření? Jen tak sem se válela na posteli a zírala na strop. Co budu dělat? Chvilku sem nad tím doumala a nakonec sem se rozhodla že pujdu na procházku do lesa a vezmu sebou i Andyho.Vzala sem ho na vodítko a vyrazila. Byla sem ráda že les je na druhou stranu od katakomby. Byla sem v lese asi teprve deset minut a šla čím dál víc do hloubky lesa. Ušla sem asi tři kilometry a najednou sem zaslechla nějaky šeptavyý hlas. Zezačátku sem tomu nerozuměla, ale jek sem se dostávala hloubělji do lesa tak tim víc byl zřetelnější. Jakmile sem došla ke dvoum stromům který byli nakloněný tak že tvořili Bránu. Pořád dokola se opakovala jedna jediná věta. "Pojď blíž, potřebujeme tě, u nás najdeš klid a odpočinek." Pořád dokola. Myslela sem si že se z toho zcvoknu. Ten nahlas mi najednou zazněl přímo za zády a mě se z toho začal stahovat žaludek. Pomalu sem se otočila a tam uviděla malou holčičku. Byla bledá jako smrt. "K..k...kdo seš? " vykoktala sem ze sebe. Byla sem viděšená k smrti. "Nevim už se tu potloukám několiset let a pořát netušim co sem. Jmenuju se Wioleta a je mi několik stovek let. Dřív tu bylo město, ale to někam zmizelo. Nic víc si nepamatuju, promiň." Pane bože mě asi opravdu hrabe. Já si tu povídám s duchem? Nebo je to něco jinéo? Taky je možné že je to jen pouhý výplod mojí fantazie. "Myslim že si duch, ale nejsem si tim jistá." Vypada že neví o čem to mluvima její následujcí otázka mi to potvrdila. "Co je to duch? Vim asi to zní hloupě ale ja to slovo neznám, nevim co znamená. Jediny co znám sou upíři. Párkrát se mi taky vkradli nějaké obrázky z mého života, byli to pověčinou porkousnuté krky. Měli dvě malé dirky na krku.
Pohled Richarda:
Ráno sem na ní čekal před školou. Pár holek sem zaslechl jak se chechotaja baví se o mě. Jen sem se tomu pousmál. Chci jen jednu a to je Lusinsda.Je tak trochu plachá, ale to je normální. Když sem jí zahlédl , hned sem věděl že ona je jedinečná. Doufal sem že nezjistí jak moc jí chci. Nemyslim tim že jí chci jenom do postele. Vypadala skvěle. Vydal sem se k ni a rřátelsky ji objal. Zahlédl sem několik holek jak nás provrtávají pohledem. Ona se ale rychle odtáhla a šla do školy. Netušil sem co se s ní děje a tak sem se radši držel v její blízkosti.Doufal sem že na mě někdy promluví,ale ona pořát mlčela. Byl sem zmatenej. Vždyť to včera bylo tak super. Poprví v životě sem byl zoufalej kvuli holce. Cítil že je něčím vímečná, ale nevěděl sem čím. Doufal sem že semnou začne mluvit na obědě ale tam nedorazila. Vedle mě si sedli dvě blondýnky a asi čekali že si s nima budu povídat, ale já nato neměl náladu a tak sem se zvedl a odešel. Potichu si tam začali vyměňovat nějaky nadavky který patřili mě. Domu sem šel pomalu a kopal do každé věci na zemi. Bylo mi jasné že jí už dneska nepokám tak sem se zavřel doma a v kou začal brečet. Nikdy sem nechápal lidi co se řežou ale řekl sem si že to skusím a uvidím jakej výsledek bude. Přešel sem ke stolu a vzal do ruky nůž. Řízl sem jednou, dvakrát třikrát až sem měl rozřezanou celou ruku až po rameno. Najednou sem se cejtil o něco líp.Opravdu to fungovalo. Byl sem uvolněnějjší než sem si myslel že momentálně můžu byt. Budu teď nosit mikynu aby nikdo neviděl ty hluboký rány. Doufámže zítra bude mít lepší náladu neš dneska. Lehl sem si do postele a s myšlenkama který se točili okolo NÍ sem upadl do spánku.

VH-2.Kapitola

14. října 2014 v 19:35 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

2.Kapitola




Koukala sem na něj s vykulenýma očima. "To se děláš legraci? Mám jít s citim klukem na místo kde nikdo není?" Nechápala sem, proč tak moc stojí o mojí přítomnost. "Promiň, Jmenuju se Richard King. Nedávno sme se sem s tátou nastěhovali. Jinak je mi sedumnáct a příští tejden s tebou chodit do třídy." Natáhl ke mě ruku a u toho se mu na obličeji poloviční úsměv který mu slušel. Jeho ruku sem přijala a taky se představila. "Ahoj, já sem Lucinda Deltonová. bydlim tu od malička, ale moc se venku nezdržuju. Nejsem moc komunikatyvní člověk a ani nemam přítele. Jinkak doufám že to tu budeš snášet dobře." Vypadal že se ho jen tak nezbavim. "No vidíš teď máš jednohok neodbitnýho kámoše." Nevím proč ale najednou sem si vybavila tu postavu v okně katakomby kterou sem viděla včera večer. "Prosím jen na chviličku. Navíc je tam teplejš než tady." "Promiň , ale musim domu a vyvenčitpsa." Vzápětí sem se otočila a byla ráda ze mě už ne mě nesnaží zadržet. doma sem vzala mého malého draka a šla se proběhnout okolo CG&SD. U brány seděl nějakej kluk a když sem se příblížila tak sem zjistila že je to Richard. Dělala sem že sem si ho nevšimla a šla sem dál. Zdánlivě tu na mě čekl, protože jakmile sem ho míjela zvedl se a dohnal mezeru mezi náma. Povzdechla sem si a raději šla dál. Do poloviny cesty nikdo z nás nepromluvil i když on vypadal že má spousty otázek. Doufala sem že ho to omrzí, ale jak se zdá tak se neměl k odchodu. Řekla sem si že poběžim jedno kolečko a pak pujdu domu. Rozběhla sem se v nové naději že to vzdá, ale zase sem se spletla jelikož zamnou běžel. Jakmile mě dohnal chytil mě za pas aby mě spomalil.Nakonec sem zastavila, ale jeho rucxe zůstaly na stejném místě. "Prosím poď semnou do katakomby. Jen na chviličku." Moc se mi tam nechtělo, ale doufala sem že mi pak dá pokoj. Přes hroby sme šli mlčka a já si u dveří katakomby uvědomila že asi bude zamčená. "Nená zamčená?" "Neni mam od ní klíče můj táta dělá správce tohohle hřbytova. Bydlim taby." Nechtělo se mi tomu věřit. Kdo by chtěl bydlet v katakombě? A navíc uprostřed hrbitova s takovou pověstí? Vytáhl klíče a odemkl masivná dveře. Nikdy sem nebyla v žádné katakomně, ale teď sem zjistila že moje představy byly klamné. Předtavovala sem si že jsou uvnitř pavučiny a velký stůl na který se dávaj mrtvoly než je pohřbí. Nešto tady to vypadalo útulně. Na stěnách která byly dělané z nějakého drahého bílého kamene visely obrazy jako třeba Mona Lisa nebo Poslední večeře ježíše a vzduch tu voněl po čerstvě posečené trávy."Páni je to tu úchvatný." Zasněně sem přejížděla rukou po stěne a prohlížela si každý malý detajl. "Bydlim s tátou v Kříži asi dva měsíce, ale museli ste to tu zrekonstruovat, aby to tu vipadalo dobře." Vypadal že si užívá pohled jak se tu rosplívám nad prací kterou udělal. "Doufám že se ti tu líbí." Přistoupila sem k němu a hleděla mu so jeho divokých očí. "je to tu nádherný. Jsem rada že sem se nakonec nechala přemluvit." Neudržela sem se a musela sem se na něj usmát. Úsměv mi oplatil, ale byl daleko větší a zářivější než sem ho obdařila já. Vypadal že se rozhoduje jestli mě může obejmout nebo ne, ale já na obejmutí neviděla nic špatnýho a tak sem ho s tim obejmutim předběhla. Chvilku sme tam tak stali v obětí a já si to upřímě užívala. Řekněte sami že by ste nechtěli obejmutí od pěkného namakaného kluka. Nakonec mě všude provedl a já zjistila že dolní část je pro návštěvníky při pohřbu a v patře bydlí on s jeho tátou a a štěnětem Československého ovčáka jménem Bona. Byla to krásná fenka a s Andym si rozuměli a někam se v katakombě zašili. Nakonec naše prohlídka skončila ve sklepě a já musela zalapat po dechu když sem to viděla. Nebyly tam okna, ale o světlo se postaraly velký středověký lustry. Na stěnách byly obrazy z války. Uprostřed velké místnosti stál velký ebenový stůl a asi deset židlí okolo. Celá místnost nabývyla dojmu že ste ve středověku. "Táta neví že je tady sklep. Je to jediné místo k odpočinku. Spoustu věcí sem našel na půdě, ale ten stůl už tady byl." Myslela sem že se neudržim a tak sem si pro jistotu sedle na čalouněnou židli u stolu. Richard si ke mě přisunul židli a taky se usadil. Nevím proč, ale nabyla sem dojmu že sem v jeho přítomnosti spokojená a v bezpečí. "Jsem rád že se ti tu líbí. Jestli máš zájem tak sem můžem potají chodit." S radostí sem přikývla a udělala něco co sem původně nechtěla. Dala sem mu pusu a on ji protál. Co nejrychlejc sem se podtáhla a zrudla jako sklo v ohni. "Promiň, nevim co mě to napadlo." Vykoktala sem ze sebe. "To nic. Nic se nestalo." Řekl to jako bych byla jeho dcera která něco udělala a on je chápavý rodič. Chvilku me tam ještě seděli, ale pak mi došlo že musim domu. Vyšli sme nahoru a já zavolala Andyho. Přiběhl a v jeho závěsu i Bona. "Můžu tě doprovodit?" Měla sem pocit že kdybych mu řekla ne tak bych mu ublížila a tak sem přikývla. Vzali sme si mazlíčky na vodítka a vyrazili. Došli sme k mému baráku a já netušila jak se s nim rozloučit. Asi mi to viděl na očích jelikoš se toho ujal sám. Obejmul mě a něžně mě políbil na tvář, pak se otocil a bezeslov odcházel. Až když se mi stratil z dohledu sem odemkla barák a vklouzla dovnitř.

VH-1.Kapitola

14. října 2014 v 19:33 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

1.Kapitola



Ztuhle sem na mistě a čekala co se stane. Postava v okně se pohnula a přešla ke dveřím které se v zápětí začala otevírat. Ani nevim jak ale začala sem utíkat jako o život domu. Jakmile sem doběhla k baráku, ohlídla sem se abych zjistila , kde je Andy. Byla sem rada že je Andy hiperaktivni a byl mi v patach. S ulevou že nás nikdo nesleduje , sem odemkla dveře baráku a vešla dovnitř. Všude byla tma a ja si uvědomila že netušim kolik je hodin, ostatni šli asi spat. Rosvítila sem si v kuchyni abych si mohla udělat tousty k večeři. Mrkla sem se na hodiny a myslela že dostanu infarkt bylo totiž třičtvrtě na dvanáct. Venku sem stravila čtyři hodiny! Rychle sem do sebe naházela dva tousty a vyběhla o patro viš do sviho pokoje kde na mě už čekal Andy s miskou na granule. Rychle sem mu tam nasipala granule a šla do koupelny a rychle se vysprchovala. Praštíla sem sebou do postele a rychle usla.v šest rano mě probral budík a já měla pocit že du na vlastni popravu. "Sakra, musim do školy." Když sem to řekla ta sem nepoznavala svuj hlas, byl nějakej moc vysokej. Při snídani sem si vspoměla že píšem při dějepise test z hřbitova CG&SD (Cafkiel, Gabriel & Smrt, Duch). Když sem zjistila že už mám jen necelou hodinu. Nasipala sem Andymu granule a vyrazila sem. Cesta mi trvala asi pul hodiny, chodim totiž pěšky a tak se loudám. Venku byla docela zima , ale to je pochopitelne když je podzim. došla sem do třídy zraova když mě příšerně začala bolet hlava. Myslela sem si že je to asi jen migrena, ale hned sem to vyvratila když me k tomu začalo zase bolet šíleně břicho. Asi po čtvrt hodině to konečně z ničeho nic přestalo. Nastala třetí hodina a psali sme test o CG&SD, nebyl to test se kterym sem počítala, co by bylo tak že by byly otázky. V podstatě tu byla jen jedna otázka a ta zněla: Co vše víš O hřbitovu Cafkiel, Gabriel & Smri, Duch? Napiš na jednu A4. nic jiného mi nezbývalo a tak sem začala psát jednu větu za druhou.
Hřbitov Cafkiel, Gabriel & Smrt, Duch je největší hrbitov v našem maloměstě.
Byl založen roku 1993 19. Června. Každý rok na pálení čarodejnic sen na tomto hřbitově
nalézá nejméně jedno mrtvé tělo. Hřbitov má jako jediný katakombukterá není v provozu
už šest let. Jsou na něm pohřbeny významné osobnosti z našeho města jako je třeba starosta.
Také poslední dobou kolují zvěsti, že katakombu začaly využívat různé skupiny, které údajně vyvolávají
duchy zesnulích na hřbitově. Dokonce se prý před rokem na čarodejnice našla těla jedné skupiny,
která prováděla různé rytuály na přivolání mrtvích z pět na zemi.
Konečně sem si mohla protáhnout ruku do ktere me už braly křeče. Uběhly další čtyři hodiny a já se konečně dostala ze školy. asi ve třečtvrtě cesty sem si uvědomila že že mě celou dobu sleduje nějakej kluk. Zrychlila sem a on taky, netušila sem co dělat a tak jsem u hřbitova CG&SD zastavila a otočila se. Vypadal šokovaně a udivevě najednou. Došela ke mě, ale vubec nic neřekl. Jen sme tam tak stali a jen se tak na sebe koukali. Po chvíli jsem to tíživé ticho nevidržela a promluvila. "Proč mě sleduješ?" Byla sem docela zvědavá co odpoví, ale jak se zdá tak se k odpovědi nechystal. Nikdy sem ho v Kříži nevicěla. Měl tmavě hnědé živé a divoké oči, skoro černé lehce delší vlasy a vypracovane tělo, to sem zjistila diky tomu že měl uple bílé tryčko a černé tříčtvrťáky. musim uznat že vypadal opravdu dobře.Jak by řekla jedna kolka ze školy ten kluk by stal za hřích. Otočila jsem se a vykročila abych se dostala domu, ale v tom mě silně chytil za ruku a prudce mě otočil. "Počkej, nechoď. Omlouvám se, jen nevim jak ti to vysvětlit." Zoufale sem rozhodila rukama. "Tak co odemě potřebuješ?" Chvilku přemejšlel a nakonec odpověděl. "Chtěl bych s tebou jít do kastakomby."

VH-Prolog

14. října 2014 v 19:28 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

Prolog




Bylo asi devět hodin večer a já se koukala z okna na největší hřbitov v neší vesnici. "Lis běž vyvenčít Andyho a vynes rovnou odpadky prosím." Pomalu jsem přešla do chodby a vzala si do ruky obojek s vodítkem které lehce zazvonilo a Andy přiběhl jako na povel. Dala jsem mu okolo krku obojek a vyrazila jsem ven, hned za dveřma byl pitel z odpadky ktery čekal jen na mě. Andy je moje roční štěně německého ovčáka. Bydlim v malém žlutooranžovim baraku ktery je na kraji malé vesničky jmenem Kříž. Bydlim tam s nevlastní matkou, super tátou a o rok starším bráchou Billem. Jak ste už zjistili tak se jmenuju Lusinda Deltonová a je mi sedumnác let. Asi si řikáze že je divné jméno pro vesnici Kříž, ale k téhle vesnici to opravdu patří. Je tu totiž pět hřbitovů a každý má své jméno podle toho komu je zasvěcené. ty hřbytovi sou od nejmenší do největších. Je tu jedno nepsané pravidlo ohledně hřbytovů a to je že všichni musejí mít na svém hrobě napsané jméno anděla a živlu. Ten nejmjsmenší se jmenuje podle anděla Michaela a Ohně (Michael & Oheň), Uriel & Země, Mariah & Vzduch a nakonec ten největší jak se patří je svěřený dvoum andělům jmenem Cafkiel, Gabryel & Smrt, Duch. Mám na tenhle hřbytov dokonalý výhled z mého pokoje a jakko jediný má obrovskou katakombu. Když sem oběhla několikrát hřbytov CG&SD, tak jsem se musela zastavit a odpočinout si. nevěděla jsem jak ale najednou sem se ocitla na zemi a měla najednou příšerné křeče v břiše. Trvalo asi patnáct minut než křeče ustaly. Konečně jsem se zvedla, podívala jsem se na katakombu a zjistila že tam někdoje a dívá se mím směrem. Lekla jsem se a chtěla běžet pryč ale zároveň jsem chtěla zůstat. najednou se postava pohnula a šla ke dveřím. když se začaly otevírat tak jsem vzala nohy na ramena a utíkala domu.

DP-7.Kapitola

14. října 2014 v 8:34 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

7.Kapitola



Pohled Soffie:
Už zbejval jen čtaři dny a propustí mě ostatní z naší party. Byla to zajmavá náhoda že nás takhle najdnou všechny propustí. S Davidem sem trávila čím dál víc času a to bych řekla že už ani není možný. Když se dozvěděla Afrodita s Erikem o našem vztahu tak nám s usměvem pogratulovali a že nám to prej oba moc přejou. Zato Mel byla až nezdravě a nevídaně pořát naštvaná. Bylo mi jasné že chce davida, ale s tim já nic neudělám. Nemůžu zato že chce bejt semnou a né s ní. Daniel mi včera přiznal že se mu líbí Afrodita, ale že nikomu nesmim nic ríct.
Byl už konečně poslední den. Den kdy nás propuštěli. Naši rodiče měli přijít okolo druhý odpoledne. Afrodita si musela už začít balit tejdem předem, jelikož vůbec nic nestíhala a prakticky tu už byla zabydlená jako by tu měla zůstat na věčnost. Prý má kousek od baráku její rodiny svůj malej domek Kam chodí s kámošema a pořádá tam nějaký ty párty.
Sme domluvenýže se sejdeme za dva dny a že něco u ní podnikneme. Konečně dorazili rodiče všech jen Davidovo nikde nebyli. Zavolali sestrám že ho dneska nestihnou vyzvednout a tak že může jít sám.Přemluvila sem Mámu aby ho vzala s náma aby nemusel jet vlakem kterej je ještě
kevšemu dva kiláky odsud. Poprví sem si sedla dozadu (jelikoš tam byl David) a mamka se tomu dost divila. Cesta tentokráte mi připadala až neobvykle krátká. Až když sme vystoupili a mě do nosu udeřila vůně domova vzpoměla sem si že se mi po domově stýskalo. "Mělibychom zavolat Tvím rodičům Davide. Jestli tady můžeš přespat a nebo tě máme odvést domů." Ten jen přikývl a nadiktoval mamce číslo a ona šla za barák. "Doufám že tu budeš moc nějakou dobu zůstat. Vůbec se mi s tebou nechce loučit." povzdychla sem si a on mě vzal do hřejivého obětí. "Přesně za tejden mi bude osumnást a Budu moct od rodičů odejít. Oni taky budou rádi že u nich nebudu. Považujou mě za černou ovci rodiny. Takže sem si jistej že tu budu moc zůstat. Moc díky že mě tvoje mamka tu nechá přespat." asi si myslel že sem mamku přemlouvala aby ho tu případně pod souhlasem jeho rodičů nechala přespat, ale to se mílil. Chtěla bych vědět proč ho jeho rodina nemá ráda. Vždyť byl stejnej jako každej kluk. Byl fajn a ikdyž měl schizofrenii tak se s nim dalo bavit jako se stejně starym klukem kterej schízu nemá. "Tak tvoje rodiče mi řekli že tu můžeš bejt jak dlouho budeš chtít a mě to taky vadit nebude. Jen nemáme pokoj pro hosty takže..." "Takže budeš spát semnou v pokoji." ořekla sem za mamku a ta se namě nedívala moc s radostí. Určitě ji došlo že spolu chodíme, ale i tak nás od sebe chtěla odloučit alespoň na noc, ale to se jí nepovede. "Dobře tak si běšte vybalit a zatím nasedlám naše krásky." radostně sem přikývla a vyrazila do mího pokoje.
"o jakých kráskách mluvila tvoje mamka?" musela sem se tomu začít hihňat. Určitě si představoval nějaký krásný holky z Playboy. "Zapoměla sem ti říct jenu věc. Ty krásky sou moje a mamky domácí mazlíčci, máme koně...no vlastně klisny. Moje se jmenuje Čikony a mamčino Wellestra.určitě se ti budou líbit." všimla sem si v jeho tváři mírného šoku, ale pak to pobral a začal se usmívat.
Konečně sme měli vybylíno a já se šla převlíct do mích oblíbených rajtek.Byli tirkysoví a trikosem si k němu vzala stejné bary. Ještě sem na sebe hodila boty a dal si vlasy do culíku a vydala se do stájí s Davidem v patách.Mamka dokonale udělala všechnu práci a jakoby věděla cco si vezmu na sebe dala Čikony tyrkysovou uzdečku a dečku pod sedlo. "Nasedněte panstvo jedeme se provětrat." zavelela mamka když sme už seděli na koních. David se nechal nakonec přemluvit že pojede semnou a tak sem sundala sedlo a jeli sme jen na dečce. Vyrazili sme do lesa.

DP-6.Kapitola

14. října 2014 v 8:28 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

6.Kapitola



Pohled Afrodity :
Nebyla sem si tim, jistá ale přišlo mi že david nenápadně pokukuje po Sofii. Je to fajn holka , ekorát mě mrzí že davi ignoruje to co k němu sejtí mel. Musí jí to hodně bolet, jestli si toho všimla. Snad jí to jednoho dne dojde že on o ni nemá zájem. Včera sem si všimla jek se při tý hř tvářila když Sofii nandaval ten náhrdelník. Dneska si s Mell musim promluvit. Bylo odpolední klid když přišla Mel ubrečená do pokoje. Nikdo kromě mě a ní tam neby a tek sem k ní šla a snažila se zjistit co se děje. "Mell, notak co se děje?"už sem se jí nato ptala si podesátý ale ona stále mlčela. Lehce sem í chytila za bradu a pootočila sem její tvář ke mně. Nemyslela sem si že uvidim to co jsem uviděla. Melánije brečela ale nebyly to običejný slzy ale byly to krvaví slzi. "Panebože co se děje?" Když otevřela oči tak sem zjistila že její bělam se změnilo na krvavě rudou barvu a duhovky jí ztmavli dočerna. "Nevim proč ale na záchodě se mi zatočila hlava a já spadla. Pak sem viděla jakobych byla vzduch jek se DavidLíbá se Soffií a pak se začali svlíkat. Bylo to někde v lese a někdo tam přišel a ten je oba zmlátil a unesla Soffii. Mám v tom zmatek a oči mě šíleně pálej." Bylo mi jasný že todle nesmim říct sestrám. Mysleli by si že si melanie něco udělala a zbláznila se. Todle musim vyřešit sama. Vzala sem jedno z mich triček a šla ho namočit. Mell si zatím lehla a já ji na obličej položila mkrý triko. Přemejšlela sem co se jí mohlo zdát jestli to vebiljen učinek jejího zlomenýho srdce a nebo jestli neměla vizi. Byli už dvě ráno a já stále neusínala. Mel ještě čas od času vykřikla a nebi zastenala a její oči už zsese pomalu dostávali spět svojí barvu.Soffie si ničeho naštěstí nevšimla a hned usnula. Snad se to brzi všechno vyjasní.
Pohled Melanie :
Celej den sem se snažila vyhejbat se všem a docela se mi to dařilo. Kvečeru sem šla do sprchy ale najednou se mi zamotala hlava a já upadla do něčeho jako mikro spánku. Hned jak semi avřeli oči sem spatřila něco co sem nikdy vživotě vidět nechtěla. Byl to david a Soffie jak se spolu někde vlese líbaj. Pak se ale navzájem začali svlíkat a já myslela že víc zranit už mě nic nedokáže. Jenže tohlt mě opravdu ranilo ještě víc. V tom ale najednou k nim přiběhl nějakej kluk nebo chlap a začal do obou mlátit neuvěřitelnou silou. Cejtila sem nasobě každej uder, ať už patřil jí nebo Davidivi.když už oba leželi omráčeni na zemi tak ten chlápek přešel k sofii a něco si pro sebe zašeptal. Zezačátku sem mu nerozuměa ale teť se mi jeho hlas mi zazněl v hlavě jakobych seděla u zesilovače. Byla to věta která mi v tom všem udělala zmatek. "Zjisti o sobě víc nebo zahyneš." pak sem se zase probrala do reality v takovim skoku že sem musela zalapat po vzduchu. Šíleně mě začali pálit oči a tekla z nich krev. Rychle sem se zvedla a utíkala do pokoje kde sem myslela že snad nikdo nebude.

DP-5.Kapitola

14. října 2014 v 8:25 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

5.Kapitola



Pohled Soffie:
S nevěřícím obličejem sem naněj doslova zírala. To byla snad ujediná věta kterou sem odněj nečekala. Obzváltě kkdyž už zbejval jen tejden do mího pobytu tady. Všimla sem si že už oc dlouho mlčim a že on z toho zervoznil. Musim se rozhodnout jestli by to vůbec mohlo fungovat. Pohlédla semdo jeho nádherných očích a zhluboka se nadechla. "Moc ráda, jen mi slib že se budeme vídat i potom co odtud odejdem." Po tváři semu rozlil obrovský usměv a něžně mě začal objímat. Člověk by řekl že to je blbost znát někoho jen tři tejdny a začít s nim chodit, ale mě to přišlo správné. Cítila sem že to že budeme teď spolu budeme teď spolu a že náš vztah bude postupem pevnější a pevnější. Alespoň v to sem doufala. Nakonec sme se odsebe odlepili a dali si pusu na dobrou noc. S ůsměvem a celkovou radostí sem vlezla do postele a během chvilinky usnula.
Pohled Melanie :
Celej den mi přišel jako utrpení. Hráli sme poznávací hu ve který ste si vybrli dvojci a s ní ste se měli líp poznat. Chtěla sem abych byla s Davidem ale ten si hned stoupnuk tý noví čůze. Nechápala sem co na ní může vidět.? Snažila sem se předstírat že sem moc ráda za to že sem ve skupině s Danielem. Zdánlivě se mi to dařilo. Bohužel sem si ale všimla že Daniel taky není nadšený z toho že sem s nim já a snažil se nenápadně pokukovat po Afroditě. Chvíli sme si jen tak povídali co nás baví, ale pak mě z konverzace vytrhl pohyb člověka do kterého sem se zamilovala. Lehce sem jejich směrem pootočila hlavu a málem mi spadla dolní čelist až na zem. Nasazoval jí na krk krásnej stříbrnej řetízek s přívěskem křídla. Měla sem chuť brečet a zároveň jí roztrhat hrdlo na cáry masa. Hra díky bohu po další hodině skončila a já to šla rozdejchat na záchody. Bylo posledních deset minut než začne večerka a já už chtěla jít na ty záchody, ale v tom sem si všimla že David zůstává hned za dveřmi. Dělala sem jako bych si toho evšimla a šla dál na záchody. Byla sem ažmoc zvědavá nato abych je neodposlouchávala a tak sem ještě během minuty vrátila k dveřím pokoje a tiše poslouchala co si ti dva řikaj. "No chtěl sem se tě zeptat jestli bys semnou nechtěla chodit?" Myslela sem že sem přeslechla, ale další věta mě jen přesvědčila že to na co se jí zeptal nejí přeslech ale pravda. "Moc ráda, jen mi slib že se budeme vídat i potom co odtud odejdem." Tak oni se chtěj vídat i p odhodu z kliniky? Pak už se nic neozvalo kromě malého mlasknutí a já užutíkala na záchod nejen kvuli tomu aby nikdonevěděl že vim co se momentálně stalo, ale taky kvuli tomu že mě v očích začali štípat slzy. Proč mi to udělal? Copak mu nedávám dostatečně najevo že ho miluju? Musela sem co nejrychlejct přestat jinak to ostatní zjistí, což nesmim dovolit. Už sem chtěla valést, ale najednou mi došlo že budu mít z toho breku rudej a rozmazanej obličej a tak sem si přes něj hodila vlasy. Afrodita ještě naštěstí nebyla v pokoji a ta mrcha už usnula a přísahala bych že se ze spánku usmívá. Bylo mi z toho vše zle a natolik mě bolelo zlomené srdce že sem radši zalezla do postele a snažila se usnout což se mi nepodařilo do jedenácté večer. Přišlo mi to divný že holky už vklidu spěj a já ještě neokážu ani zavřít oči. Doufala sem že ráno bude lepší než dnešní večer.

DP-4.Kapitola

14. října 2014 v 8:23 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

4.Kapitola



Už to byly skoro dva tejdny a já si tu opravdu začala zvikat. Jen sem pořád nemohla dostat z hlavi ten papírrek s mim jménem. Taky sem se dost zblížila s ostatníma. Kdybych byla v Americe tak by smem patřila s těmadle lidma do jedne kru. Byli sme jako rodina a důvěřovali si. David mi připadal čímdál tim víc přitažlivější a začala sem si řikat jestli to není on kdo mi dal ten papírek pod polštář. Řekli sme si že si zahrajeme nějakou hru, ale to se změnilo na debatní kroužek a pak sme se rozdělili do skupin. Já byla s Davidem za což sem byla ráda. Pak pochopitelně byl spolu naše dvě hrdlička a mel byla s Danielem. Daniel vipadal že by byl radši s kymkoli radši než s Mel, ale ona vipadal že si toho ani nevšimla a byla ráda že má zrovna jeho. "Víš no tak nějak sem si řikal že ani nevim s čim tu seš." Začal David aby na sebe upozornil. "Sem tu se schizofenii. A ty tu seš s čim?" "Sebepoškozováni a pokus o sebevraždu." řekl to jakoby to byla samozřejmost. Najednou mě něco napadlo. "Hele myslíš že se budeme scházet až odtud odejdem? Já jen že bych tě pak ještě nekdy viděla." chvilku si mě prohlížel až jeho rty spočinuli na rtech. Snad nemyslí na to co já. Pak ale odtrhl zrak a zadíval se na zem vedle postele. Bylo na něm vidět že ho přitahuju stejně tak jako on mě. "Řekl bych že asi jo. Jinak chtěl sem ti něco dát. Zavři oči a nic prosim nedělej." chvilku sem si ho prohlížela a pak sem nakonec udělala to co chtěl. Čekala sem co udělá. Zezačátku sem si myslela že mi dá pusu ale pak sem ucítila jak mi něco nandavá na krk a jak zapíná konec řetízku. On mi opravdu koupil dárek? Myslim že to co mezi sebou cejtíme tak to neskončí jen u přátelství. "Můžeš otevřít oči." ruka mi vistřelila ke krku a já si prohlídla přívěsek. Bylo to nádherné stříbrné křídlo. Vzhlédla sem k němu a on zrudl."Je to snad ten nejkrásnější dárek co sem dostala." obejmula sem ho a chvíli jen tak byla v tom hřejivém obětí. Bylo to ůchvatné. Nikdy sem se tak dobře s nikym necítila. Nakonec sem se s nucením odtáhla. Pak sme si zase povídali a navzájem se poznávali. Den utekl jako voda a já nedokázala myslet na nikoho jiného než na Daveho. "už pujdem za deset minut je večerka, tak zatím." "Zatim a zejtra." Myslela sem si že sem v pokoji už sama a tak sem si začala rozepínat kalhoty. Podívala semse ke dveříma tam stál Dave. "Promiň jen sem s tebou chtěl nachvilku osamotě mluvit. Teda zeptat se na jednu otázku." zapnula sem su zase kalhoty a přikývla. Přistoupil ke mně a já čekala co udělá. "Víš no v tomdle sem nikdy nebyl moc dobrej a tak se zeptam anežbych to okecával můžu?" bylo na něm vidět že je stydlivej. "Jo jen se ptej." odpověděla sem mu s úsměvem. "No chtěl sem se tě zeptat jestli bys semnou nechtěla chodit?"

DP-3.Kapitola

14. října 2014 v 8:17 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

3.Kapitola



Ráno sem seproberu až když namě skoro sestřička křičí. "Achjo, tak to nedyl sen." povzdechla sem si v duchu. Vstala sem tak prudce až se mi z toho zamotala hlava. Stihla sem akorát vše dodělat když sestry zakřičeli že jesnídaně. "pod si sednout k nám."prizvala měAfroditak jejich stolu.Sedli tam všichni kdo včera hráli flašku."Ahoj." vydechla sem a čekala co bude k snídani. "Ahoj." řekli to všichni naráz že sem se nad tim musela pousmát. Jídlo nebylo něja moc lákaví, ale když má člověk hlad dokáže sníst vše ne? Po snídani sem sebou práska o postel a nechtěla vědět co mě dneska čeká. "Komunita!" vilítla sem z postele když někdo křičel.Vyšla sem z pokoje a šla za ostatníma do herny.Když se všichni usadili tak nějaká hědovlásta zterá vypadala jako jen kostra potažení kůží otevřela nějakej sešit. "Dobré ráno, v této společnosti. Včera byl klasickej den jako vždy: Budíček snídaně, vlastní program a prostě to zname. Dneska Nás čeká asi zahrada a když se někdo nad náma slituje tak i poživatelný jídlo. Taky k nám přišla nová tvář. Ráda bych tě poprosila o to aby ses nám představila." Najednou všechna pozornost už nepatřila tý holce, ale bohužel mě. Nakonec sem si odkašlala a spustila. "Tak já se jmenujuSoffie Laurenová a je mi 17. Jninak mě baví jízda na koni a malování. Bydlim sama s mamkou na takovim malim statku. To je asi vše." Lehce sem se usmála a podívala se do země. "Vítej mezi náma. Doufám že si tady zvikneš." tak to bylo opravdu vtipné. Podle toho co mi řikaly holky tak to měl bejt stanišní sestra.Takže si tu mám zviknout? Ne to opravdu ne. "Dobře tak máte někdo nějaký dotazy?" pokračovala ta hholka se sešitem v ruce.nikdo se k ničemu neměl a tak se pustila snad do posledního bodu. Nechtěla sem mezi ostatníma moc času trávit. " Tak dobře. Na co se dneska těšíte? Jak jste se vyspali? Jak se máte?" Bylo mi jasný že se nevihnu tomu že budu muset taky odpovědět. Seděla sem v přibližně polovině kruhu a tak se okoukávala co říkaj ostatní abych nebyla mimo. Nakonec se na mě řada dostala. "Ani nevim na co se mám těšit. Pak sem se vispala tak že mě bolej záda a nakonec se přece jen mám docela dobře." všichni na mě koukali jako kdybych řekla něco fantastického a já to nechápala.Pak někdo pustil nějakou pro mě neznámou písničku a mi mohli jít na pokoj. Čekala sem až si i holky sednou na nějaké místo. "Proč se na mě všichni koukali když sem řekla podle pravdy to co po mě chtěli?" prostě sem to musela vědět. Nedokážu nevědět proč si mě všichni tak prohlíželi. "Víš no ono de o to že tu o tehdlech věcech nikdo neříká pravdu.Takže tě všichni obdivovali za tvoji upřímnost." Aha tak proto. Nevim sice co tady sou za zviky ale proč byměli lhát? Copak se nějak upřímnost trestá? "Aha, díky. A co to bla ta holka s tim sešitem? Její rodiče museli bejt asi kostlivci když tu holku vidim." a najednou holky vybuchli smíchy. Nechápavě sem se na ně dívala, ale musela sem uznat že pohled na ně mi zvedl náladu. "to...to je.....Na-Natálije." vysoukala Melanie ze sebe během záchvatu spích. "Má-má ano-anorexii." to se naopak pokusila promluvit Afrodita. Takže ta holka nejí. Tak proto je tak vyhublá. Holky se neustále řechtali a nedalo se je uklidnit. Najednou mě u stolu začala lechtat nějaká neznámá osoba. Co nejrychlejš to šlo(a to že moc rych ne)sem se otočila a zahleděla se do jeho očí. Cejtila sem se najednou jako očarovaná. Na chvíli přestal s lechtáním a jen tak nechal jeho ruce na jím břichu a oplácel mi pohled. Pak sem si uvědomila že okolo nás je naprosté ticho. Odtrhla sem od něj pohled a podívala se po okolí. Afrodita seděla s Erikem na posteli, Mel na ty svojí a u dveří stál Daniela vypadal ublíženě. Jedno měli ale společné všichni na nás zírali jak na opice v kleci.Rychle sem od něj odstoupila a šla si sednout na postel a on mě následoval. Snad si nemyslí po tom včerejšku že spolu chodíme. Né že není pěknej, ale prostě se neznáme. Daniel si sedl na postel k Mel a začali sme probírat různý témata. Nestihla sem ani pozorovat jak čas letí a najednou byla hodina do večerky. Po horký sprše sem sebou švihla do postele a přemejšlela sem co sem všechno dělala. Byla sem venku na zahradě a tam sme hráli frzbí. Taky sme pak hráli na pokoji různý hry a tak. Dala sem si ruku pod polštář a chtěla si na ni lehnout, ale najednou sem pod rukou něco ucejtila a tak sem to vitáhla a zjistila že je to červenej papír na kterym bylo napsaný moje jméno.

DP-2.Kapitola

14. října 2014 v 8:15 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

2.Kapitola



Pohled Soffie
Jakmile Dr. Night odešel a roloučila sem se s mamkou, začala sem si vybalovat. Jak se vlastně jmenuješ?" Myslim že se mě nato zeptala Melánie. "Soffie Laurenová."nepřestávala sem vybalovat, holky pochopily že se semnou zrovna moc nepokecaja že chci bejt sama."Kdybys něco potřebovala budeme ve vedlejšim pokoji." přikývla sem že rozumima ony odešli. Měla sem skříň dva metry vysokou, ale jen pol metru širokou. Jakmile sem si dovybalila, tak sem si řekla že to tu prozkoumám a zjistim kde co je. Jako první sem našla záchody a koupelny, pak hernu. Myslela sem že tu toho bude vic ale co sem s tim mohla dělat? Vrátila sem se na pokoj kde bylo plno. "Soffí, chceme ti s Melánii někoho představit." Afrodita byla zřejmě z toho že mají napokoji novou tvář. Stoupla si vedle mě a začala jmenovat. "Jediný Blonďák kterýmu není žádná dobrá se jmenuje David. Ten nejmladší z naší party se jmenuje Daniel. A nakonec ten nejkrásnější je muj přítel Erik." jakmile domluvila musela zalapat po dechu jelikoš nedychala při svém proslovu. Abych pravdu řekla nejhezčí mi přišel ten David. Zběžně sem kluky pozdravila a usedla vedle Melánie na mou postel. "Co si takhle zahrát Flašku? Abycho se pořádně seznámili s novou tváří." Všichni přikývli včetně mě. Afrodita se začala hrabat v nočnim stolku vedle postele dokovať nenašla to co potřebovala. Sedli sme si do kroužku a já se modlila za normální úkoly. První dávala ůkol Afrodita Danielovi. "Vypij zbytek toho vína co sme včera začali." Oni tady maj alkohol? Není to zakázany? Neuvidí to sestry na kameře?. Sou totiž na každym pokoji. Daniel si s tim ale hlavu nelámal a vytáhl lahev a dopil jí na ex. Panebože, jestli mě tu opijou tak zítřek s tou kocovinou nepřežiju. Daniel roztořil láhev a všichni jí pozorovali. Teď dával Daniel úkol mě."Ne!" Křičela sem v duch když tikal pohledem ze mě na Davida. "Vykounětese." Obadva sme zrudli v pomišlení na nadcházejcí úkol.seděli sme vedle sebe a jeden druhýmu se koukali do očí. Přiško mi že je to divný že na ten úkol dali jeho. Pochopitelně Erika musíme v takovém případě vynecht jelikoš je zadanej. Nakonec sme se chvilkově vykousli aby se hrálo dál. Hráli sme ještě tak půl hodiny a pak sme se šli umejt. Jako poslední sem šla já jelikoš mi mamka zavolala a skoro furt sme mluvili o Čikony. V posteli sem se pořád převracela a nedokázala usnout. Až sem usnula vyčerpáním okolo druhý ráno.
Pohled Davida
Holky přišli k nám na pokoj se zářivim úsměvem. "Nějaký Dobrý zbrávy, nebo máte křeč v obličeji?" Zeptal se pobaveně Erik a přešel ke svojí holce a políbyll jí. Kéž ba sem měl taky holku za kterou dych klidně položil i život. Závim jim jejich lásku. Z mích ůvach o lásce mě vytrhl Mlajinin hlas. "Přišla nová holka a je u nás na pokoji. Vypadá dobře. Není vychrtlá a nemá ani pořezaný ruce zajmalo by mě s čim jí sem poslali. Určitě se vám bude líbyt. Jen je zatím docela plachá." celou dobu co mluvila mě provrtávala pohledem. Nevim o co jí de. Kdykoliv je vedle mě nějaká holka pokaždá je naštvaná že ses sní bavim. Je na mě moc upnutá a je docela vlezlá. "Jasně a kdy jí uvidíme? Rádi bychom jí poznali." schválně sem se zeptal se zaujatým tonem a sledoval Mel. Ona se snažila vypadat vyrovnaně, ale moc jí to nešlo. Nevim proč, ale byl sem zato rád. Po chvíli sme šli k holkám na pokoj aby nám tu olku ukázali. Nebyla ale na pokoji a tak sme si tam sedli ke stolu a čekali. Když se otevřeli dveře všichni zpozorněli. Jako první promluvila Afrodita. " Soffí, chcema ti s Melanii někoho představit." Vypadala že je překvapená že sou v jejím pokoji nějací kluci. Musel sem uznat že vypadala dost dobře, ale asi bude míl přítele. Všiml sem si že má na levačce zaltej prstýnek. "Jediný Blonďák kterýmu není žádná dobrá se jmenuje David. Ten nejmladší z naší party se jmenuje Daniel. A nakonec ten nejkrásnější je muj přítel Erik." Pozoroval sem ji jak si jednoho po druhym měří pohledem. "Co si takhle zahrát Flašku? Abycho se pořádně seznámili s novou tváří." jakmile to vavrhla začala hledat ve stolku nějakou petlahev. Moc sem nevnímal hru, dneska sem totiž měl celej den nějakou divnou náladu a pořád nad něčim přemejšlel. Z vah mě vytrhl až hlas Daniela. Seděl naproti mně a vele mě ještě seděla ta nová holka. Jak se jenom jmenuje? Vim že to bylo něco na s ale na víc si nemůžu spomenout. "Vykounětese." To snad nemyslí vážně! Já se mím líbat s holkou kterou dneska vidim poprví? Otočil sem se k ní a ona ke mně. Chvilusem se jen tak koukali jeden druhýmu do očí. Nikdo se neměl k činua tak sem si řekl že maximálně naštvu Mel a nic víc. Zezačátku byla vylekaná ale pak mi polibek oplatila a po chvíli sem se od nní odtáhnul. Hra pokračovala dál a nikdo už nevnímal jaký sou ukoli. Hra skončila a všichni sme se šli umejt. V posteli sem pořád přemejšlel jak se jmenuje a najenou sem si spoměl. Soffie. Dylo to pěkný jméno a šlo mi k ní. Usnul sem ani newimm jak.

DP-1.Kapitola

14. října 2014 v 8:13 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

1.Kapitola



Ráno mě probudil až konejšivý hlas mé milovane mamky.Dobelhala sem se do koupelny a provedla ranní hygienu. Došla sem do kuchyně a hodila do sebe dva rohlíky, Bůh ví jaké tam je vůbec jídlo? Nestane se tam země aorektička? Vzala sem kufr a donesla ho do auta.když sem měla vše hotové tak jsem šla s mamkou do stají. Nejdřív sem ta dvě holky vyčistila, pak osedlali a nakonec sme vyjeli. Tu půl hodinku na hřbetě mojí lásky sem si užila. Přecejenom s ní nebudu celej měsíc!.Lidi co se chodí dívat na naše lásky říkaj že prý neviděli krásnější holky než sou ty dvě. Taky to čas od času vozíme děti. Po vyjížďce sme nasedli do auta a vyrazili sme. Cesta trvala asi hodinu, ale nikdo z nás nepromluvil. Když jsme dorazili před budovu, Byla sem kupodivu dobře překvapená. Budova byla postavená v prostředí lesů a její žlutá barva se tam zajmavím způsobem hodila. Byla to budova ve čtvercovim tvaru s plochou stechou. Připadalo mi jako by to bl obyčejný činčák. Hned sem si ale vzpoměla jaký lidi tam asi budou. Holky a kluci co maj M.A. (mentální anorexii), nebo lidi co maj pořezaný celý tělo. Při té představě semi obracel žaludek a ježily chloupky na krku. "Mami já tam nechci." zaupěla sem. "Miláčku je to jen pro tvoje dobro, tak si vezmi kufr a jdeme." S povzdechem sem přikývla a vyndala z auta svoje zavazadlo. Cestou do budovy sem zaznamenala nejmíň čtyři kamery.Jediné co tomu tady chybělo byl ostnatý drát na plotu, dokonce tu byly i mříže na oknech. Vešli sme do přímací místnosti, i ta měla mříže na oknech. Vyplnili sme pár papírů a mě čekala cesta do nového pokoje. Najednou mě napadlo s kym vlastně budu na pokoji? Když sme šli poslední chodbou tak si mě každý prohlížel. Když sme dorazili na pokoj číslo 43 tak tam nikdo nebyl. "Díky bohu, vypadá to že nemám spolubydlící." radovala sem se v duchu. Dobrý den sem Soffiin doktor po dobu jejího pobytu tady. Jmenuju se Loren Night." Mladej doktor podal mojí mámě ruku a čekal až jí příme. "Dopbrý den, já jsem Ajrýn Laurenová, máma Soffie."a jeho ruku přijala. "soffie, běž prosím do sesterny, Sestřičky tě zvážej a změří. Taky dostaneš identifikační náramek. Vykulila sem na něj oči, jakej náramek? "Jistě a kde najdu sesternu?" "Pujdeš odedveří doprava a sou to poslední dveře v týdle chodbě. Pořád sem se mu koukala do očí, měly kouzelnou modrozelenou barvu. Vyšla sem z pokoje a vydala se podle insktrukcí k podledním dveřím napravo. Na dveřích bylo velkym modrym písmem napsáno SESTERNA. Zaklepala sem a po vyzvání sem vstoupila dovnitř. Sestry byly milý, rychlevše potřebný udělali a dali mi ten bílej náremek s informacema:
Soffie Laurenová
*19.06.1996
Psychatrie
"Běž spátky na pokoj pan doktor tě očekává." poprvé namě promluvila ta mladší a příjemější sestra(teda myslim že je mladší než ta druhá).Vrátila sem se do svého nováho měsíčního pokoje. Otevřela sem dveře tak prudce že sem posunula doktora asi deset centimetrů od místa kde přetím stál. "Omlouvám se."hlas mi vyletěl nejmíň o oktávu víš a tak moje omluva zněla jako pouhé vypísknutí. V pokoji teď byli dvě hnědovlásky s širokým úsměvem. "Soffie to jsou tvé dvě spolubydlící ta napravo je Afrodita a ta nalevo je Melánie." Obě vypadali jako fajn holky. "Ahoj!" vykřikli to obě nastejno a zahihňali se tomu. "Ahoj." oplatila jsem jim jeich vřelost.

NL-Prolog

14. října 2014 v 8:10 | Elizabeth |  Nedokonalí lidé

Prolog




Jmenuju se Sofie Laurenováa je mi 17 let. Nedávno mi moje psichološka řekla že mám podezření na schyzofrenii a zařídila mi že pu na měsíc na psychiatrickou kliniku. Zrovna si balim když mi někdo zaklepe ne dveře, ale nikdo jiný než moje milovaná matka to nemohl bej a samozřejmě to ona byla. "Miláčku, běž se projet pomuže ti to pročistit hlavu a Čikony si protáhne kopyta." Čikony je moje milovaná čtyřletá klisnička plemene Fírský kůň. Mamka má taky klisnu jménem Wallistra a je ji sedum. Rychle sem prikývla, zapla sem tašku a utíkala do steje která je vedle baráku. Čikony byla vždy jedinou osobou se kterrou travim volnej čas. Moje mamka mě vychvává od narození sama, nikdy sem neviděla svého otce. Jmenuje de Ajrýn Laurenová a je jí 42 a pracuje v místní nemocnici jakovelmi úspěšná doktorka. Pacijenti se jí rychle pod rukama uzdravujou v rekordním čase, Vůbee nikdo netuší jak je to možný. Některí lidi říkají že okolo ní vidí jakousi hřejivou růžovou zář. Nasedla sem si na éo čtyrnohého mazlíčka a vyjela. Pořádně sem si to užila, když sem věděla že tu zase budu až za měsíc. Moje klisnička, mamka a její holka jsou jediní koho mám.vůbec se mi nechtělo od toho všeho s vědomím že tu nechám čikony a nebudu jí vídat celý měsíc. V boxu sem jí ješte vyčistila i s kopytama a pak šla do baráku. Na nástěnných hodinách v hale ukatovaly 11 večer. Rychle sem ze sebe sundala oblečení a umila se . Do postele sem padla jako zabitá a usnula jao dřevo.

SN-12.Kapitola

13. října 2014 v 20:46 | Elizabeth |  Stvoření Noci

12.Kapitola



Pohled Diany:
Konečně nastal den kdy se zbavim tohohle místa a dostanu se odtud hodně daleko. Nikdy bych neřekla že se budu tolik těšit , že odjedu od všeho co znám. Ruštinu sem měla dva rojy a tak znám alepoň základy. Vždycky mi šli jazyky.bylo už pul odmí večer lidskýho času a pořád nic. Seděla sem na zemi ve sklepědalší hodinu, když se najednou oběili na chodbě rychlí rozzuřený kroky, které se zastavilu u dveří. Ty se v zápětí otevřeli, ale nikoho sem v té tmě co tu panovala neviděla. Najednou mě někdo zvedl a mrštil semnou o zeď. "Au! Ksakru co to má znamenat!" zakřičela sem do tym a cejtila šílenou bolest v hlavě a na zádech. Najednou se rosvítilo a já uviděla stát předemnou Felixe. Vypadal že je extrémně nasranej. Vzadu za dveřmi se oběvila halava cizí holky. Chtěla sem něco říctt, ale zastavila mě prstem přiloženém na jejích rtech. Nevim proč ale měla sem dojem že patří k mé záchraně. Její hlava zmizela a já čekala kdy sem přídou odtatní. "Podvádíš mě!" vykřikl se znusením v hlase a vrazil mi facku, že sem si dala znovu do hlavy a bolest se ještě zhoršila. Došlo mi, že zjistil, že něco cejtim k Brianovi, ale nesmim ho nechat aly si tim byl tak jistej. "To není pravda! S kym bych tě asi tak podváděla? Vždyť mě tu držíš v ustraní už několik tednů!" zaječela sem naněj a byla sem překvapená jaký je ve mně hněv a zhnusení k němu. "ty si myslíš že nevim o Brianovi ty děvko? Nejsem tak blbej jak si myslíš. Poznal by to i slepaj!" zařval namě hrdelnim hlasem a já spíš čelala že se promění ve zvíře. Zavřela sem oči a zhluboka sem se nadechla pa připravila se na další facku která určitě příde co nevidět. "Jau! Kurva co to je? Proč je zhasnuto?" zařval a já uslišela jak dostal od někoho ránu. Moje záchrana je tu. Usmála sem se v duchu. Následovalo několi krupnití, ran a výkřiků když mi nejednou u nohou přistála Felixovo hlava. Zaječela sem z plných plic. Jeho mrtvé oči namě žírali a byla v nich ještě trocha bolesti.zmateně sem se podívala po temném okolí, už sem si chtěla oddechnout ale jakmile se rozvítilo, myslela sem sdi že omdlím. V malim sklepě byly stěny postříkaný krví. Nazemi sem zahlédla několik hromad a tak sem je postupně prohlížela pohledem. Myslelal sem si za omdlim. Felixovo tělo bylo roztrhaný a to doslova. Jeho končetiny byli všude po místnosti. Neblo mi ho ani nějak moc líto. Nevim proč, ale prostě nebylo. Patřilo mu to. Sice není nejlepší bejt ráda za smrt někoho, ale to mi bylo jedno. Cejtila sem že to tak má bejt. U dveří stál krví potřísněný Brian. Pokusila sem se zvednou ale nešlo to šíleně mě bolela záda a hlava. Přiběhl keě můj strážný anděl a vzal mě do náruče. Při zvedání to olelo tak moc že sem upadla do komatu. Probudila sem se v nemocniční poseli a byli domě napojený různý hadičky.mžourala sem do ostrého světla abych zjistila jestli tu je semnou někdo.pokusila sem se pohnout rukou ale nato sem byla až moc slabá.lehce sem pootočila a uviděla spícího Briana. Seděl na židli a držel mě za rku. "L...lásko?" optala sem se nejistě a slabym hlasem. I to malé moje zašeptání ho probralo k životu a jakmile spatřil že sem se probrala, oběvila se mu na obličeji uleva a jeho krásnej usměv. "Miláčku. Už ses probrala. To je užasný. Myslel sem že sem tě už navždy stratil. Máš tuhej koříne a to je dobře."pousmála sem se na něj. "Jsem ráda žes mě neopustil." zašeptala sem. Najednou mě něco napadlo. "Jak...jak dlouho sem byla mimo?" optala sem se a dívala sem se na jeho reakci. Lehce sklopil oči. "Bylas v komatu měsíc. Všechny rány se ti už skoro zahojili. Jelikož už ses probrala tak tě pustí příští tejden." pověděl a nakonec se usmál. Byla sem mimo měsíc? To sem natom musela bejt hodně špatně.byla sem unavená atak sem zase zavřela oči. "Jen spi až se vzbudíš třeba dotý doby přemluvim doktora by tě pustil dřív."nechtělo se už otevírat oči a tak sem jen lehce přikývla a pomalu začala usínat.

SN-11.Kapitola

13. října 2014 v 20:43 | Elizabeth |  Stvoření Noci

11.Kapitola



Pohled Diany :
Už jen zítřek a konečně ho uvidim. Sice to nebylo na ty hrozný podmínky až tak strašný díky mímu hlídači. Jelikož mi nechtěl říct svoje jméno tak sem mu začala řikat Rex. Felix se tu taky zamnou čas od času zastaví a pořád říká že mu je to líto že mě musí takhle izolovat od ostatních a tak, ale že si zato můžu sama. Párkrát sem se zeptala i na Alexandru a vždycky odpověděl tak že dostala to co si zasloužila. Bylo mi jasné že ji zabyl. Byla sem každej den na kontrole za tim doktorem a někdy si mě tam naštěstí i nechal. Jinak bych musela zůstat ležet na zemi v tom sklepě. Konečně sem se dočkala večera kdy zase uvidim Briana. Nikdy mi nešlo usnout, ale protentokrát sem usla raz dva. Zase sme byli v tom pokoji jako minule, akorát že vedle něj na posteli seděl Erik.rozeběhla sem se k nim a obadva povalila na zem. "tak strašně ráda vás vidim kluci!" zakřičela sem a z očí se mi vyhrkli slzy. "Ty nám taky. Máme pro tebe skvělou zprávu." Štěstím se mi rozzářili oči. Dobrých zpráv není nikdy dost. "Tak hone povídej." řekla sem radostně. Usmál se a byli mu vidět špičáky. "Tak dobře už víme kde seš a pozejtří tě deme vysvobodit."když to dořekl zastavil ser mi dech. To jakože opravdu se zbavim tohodle příšernýho místa? "Moc di děkuju. Nevim jak to todle mám někdy oplatit." povím a políbim ho aneý bych pomyslela že je tam bratr. "Nijak mi to oplácen nemusíš. Má to totiž jedno ale. Jde oto abychom se Felixe konečne zbavili tak se budeme muset odstěhovat do jinýho státu, aby nás jen tak nenašel." Jak to jako myslí? Vždyť já tady bydlela celej život česko je mím domovem, nevim jestli dokážu odjed do jiný země. A určitě mě nychystaj vzít na Slovensko. Musim to ale udělat abych se toho pošuka koneč ně zbavila. Zhluboka sem se nadechla a vydechla. "No tak dobře platí. A kam se odstěhujeme?" v podatatě sem ani moc nechtěla znát odpověď, ale zeptala sem se. "Pojedeme k mím známím v rusku. Je to ale Asijská část ruska a v blízkosti Číny. Tam nás nikdy hledat nebude."Při těch slovech sem úplně stuhla. Do Asujský části ruska? A navíc je to místo blízko Číny?Sice je čína i rusko nádherné místo, ale je to strašně daleko odsud. Lehce sem přikývla že rozumim. "Dian a ještě jedna věc. Předevčírem zemřela babička. Napsala pro tebe nějaký dopis. Dostanež po pak v letadle až budeme na cestě do Ruska." najednou se ozval Erik a mě jeho slova jakoby vrazila facku. To nemůže bejt pravda! "Ne ty lžeš nesmí umřít vždyť byla tak silná. Ty mi lžeš!" vykřeikla sem a slzy se mi začali řítit po tvářích jako šílenci na dálnici. Cejtila sem jak se okolo mě obepnuli silné paže Briana a se lehce uvolnila, ale nepřestávala sem prečet."Šššššš. To bude zaseDobrý. To nějak zvládneme. Už jen dva dny a vše se změní k lepšímu. Slibuju." šeptal mi do ucha tydle uklidňujcí slova. Nakonec sem se uklidnila."Už musíme končit nikomu neřikej ani nenaznačuj co ses dozvěděla prosím." pověděl a sen se rozplynul. Byla sem zase utahaná. Ale tentokrát sem cejtila i něco jinýho. Měla sem kousek srdce pryč co odešel se strátoumé babičky. Byla sem natolik vysílená že sem nezábránila dalšímu proudu slz a rozbrečela sem se nanovo.Proč? Proč zemřela? Netrvalo dlouho a už sem zase usnula. Sice bylo asi deset ale to mi bylo jedno. Byla sem unavená takže ostatní maj smůlu.
Pohled Erika:
"Briane co to tam mělo bejt?" optal sem se naštvaně a zároveň zareženě. Vylekaně se namě podíval. "Promiň asi sem ti to měl říct. Něco cejtim k tví sestře a ona zase něco kemě." bylo na něm vidět že by udělal cokoli aby ji měl u sebe a aby byla v bezpečí. Snažil sem se uklidnit a docela mi to i šlo díky velkýmu dýchání. "Dobře. Omlouvám se že sem natebe vyel. Jen sem utahanej a je toho namě moc. Přeju vám to." myslel sem to upříměbyl to jedinej kluk o kterym sem fakt věděl že by jí nikdy neublížil. Přikývnul a já si řekl že musíme už jen doladit detajly a bude vše konečně hotové. Pozejtří se blíží a konečně se zbavíme toho hajzla Felixe. Kdo ví třeba ho budeme muset i zabít.

SN-10.Kapitola

13. října 2014 v 20:40 | Elizabeth |  Stvoření Noci

10.Kapitola



Pohled Diany :
Najednou sem se oběvila v nějakym pokoji. Někdo si zamnou odkašlala a já se rychle otočila. Byl tam Brian. Rozeběhla sem se k němu a začala ho mačkat v obětí. Nikdy bych si netipovala že mi bude tolik chybět. Pochvíli sem se odtáhla abychom mohli probrat to co jsme potřebovali. "Ahoj, doufám že ti nijak ten hajzl neublížil. Jinak by měl dost co dělat semnou s sevšemi co sou proti němu." Lehce sem se pousmála a začala mu vyprávět co se všechno stalo od toho večera co sem dostala ránu do hlavy. Celou dobu mě pozorně poslouchal a já si ižívala jeho přítomnost. Chvíli po mém vyprávění zpracovával všechny informace, musim uznat že mu slušelo když byl zamyšlenej. (Ale PŠŠŠŠŠT nesmí se to nikdy dozvědět...no teda dokud mu to nekdy při správný příležitosti neřeknu). Pořád sem ale doumala co mohl udělat s tou holkou vůbec mi to nešlo do hlavy. Z ůvah mě vytrhl až jeho hlas. "Chtěl sem se tě na něco zeptat,ale nevim jestli je na to správná doba....jen chci abys věděla že tě mám rád a že tu vždycky budu pro tebe." chvilku sem na něj jen zírala a pak udělala něco čeho sem si zezačátku nebyla vědoma. Začala sem ho líbat. Zezačátku byl zaskočenej ale pak mi polibek oplácel a přitiskl si mě víc k tělu. Vim musim vám připadat jako děvka...chodit s jednim klukem (teda jestli se tomu dá říkat vztah) a líbat se s někim jinym. Doufám že si semnou jen nehraje a myslí to semnou vážně. Lehce sem se odněj odtáhla abych se mohla víc nadechnout čerstvího vzduchu. "už budu muset jít bude už svítat a budem po tomdle snu unavený. Moc ti ale za to děkuju. Za týden se ti zase ozvu a řeknu ti nějaký novinky." jen sem si smutně povzdychla že ho týden zase neuvidim, ale nemohla sem s tim nic dělat. "Dobře, budu na tebe čekat. Moc mi budeš chybět." s těmito mími slovy se sen pomalu rozplinul a já se probrala na nemocniční posteli. Měl pravdu byla sem unavená jako kdybych vůbec nespala. Ten kluk co mě měl hlídat se pořát vrtěl a jekdy i zaskučel bolestí když se při nějakym manévru bouchl do nosu. Bylo mi ho opravdu líto. Snad se mu to brzo zahojí. Řekla sem si že ještě pujdu psát a tak sem zavřela oči a po hodinoví zkoušce se mi to povedlo.
Pohled Alexandry (bývalá přítelkyně Felixe) :
Seděla sem schoulená v rohu místnosti a doufalas že už nepříde. 3Íleně mě bolelo břicho a žebra. Snad mi nic nezlomil.už sou to dva dny co mě fělíx odtáhl do tohodle sklepa a pořát mě mlátí a to jen kvůli tý hoce co sem jí chtěla říct o něm pravdu. Vplížil se do toho labirintu a jí přetáhl bejzbolovkou. Když zjistil že jí teče krev z rány co jí způsobil zahlédla sem v jeho očích naokamžik zděšení. Pak se přiřítil ke mně a taky mi dál bejzbolovkou do hlavi. Pak sem se probrala až tady, a neřekla bych že je to o moc lepší. Chodí zamnou deno deně a pořát mě mlátí. Asi sem ho opravdu naštvala, ale nevim proč udeřil i svojí přítelkyni a kam jí dal..z mích vspomínek mě vytrhlo zavrzání dveří.Jakmile sem uviděla osobu co stojí naproti mně, zaůpěla sem zoufalstvím.Felix kemě přistoupil, čapnul mě za vlasy mě vytáhl na nohy. Chvíli se mi nenávistně koukal do očí a pak mě silou udeřil do břicha.začala sem vykašlávat krev.Ksakru z tohodle se jen tak nedostanu.pustil mi vlasi a já spadla na zem bde sem se schoulila v křečích a nezměrné bolesti na zem. Lehcer sem vzhlédla jak mě bude týrat dál když zrovna v tu chvíli vindal velkej ostrej nůž. Řekla bych že už se žítřka nedožiju. Někdo další se začal šourat do místnosti. Byli to nejací dva chlápci co táhli velkej stůl. Jakmile ho umístili bezeslov zase odešli a nechali mě napospas tomuhle šílenci.Odtáhl mě k tomu stolu a doslova me na něj hodil. "Za to cos chtěla udělat budeš pikat. Věř mi že tě to bude sakra mrzet žes jí odemě chtěla odradit. Musíš za to zaplatit a já si to budu náramě užívat." bylo vidět že ho posedlo šílenství a Temnota. Nikdy sem neviděla že by někdo takhle reagoval. Než sem stihla zareagovat tak domě zaboril celou čebel nože. Rána v břichu ukruzně bolela a já byla nucena žařvat, ale to mě umlčel nával bublavýo kašle. Todle byl můj poslední den v životě a abych pravdu řekla doufám že to utrpení už brzy skomčí.několikrát nůž vindal a zabodla do dalšího místa v mim břichu. Už sem upadala vysílením a bolestí do bezvědomí, když najednou sem ucejtila na krku jeho tesáky kterýmmi se do mě zakousl a zmínir bolest tím že mi do krve vpouštěl endorfiny. Možná v něm přece jenom zůstala nejaká ta malá částečka dobra ne nechal mě umřít v rozkoši. Sebrala sem poslední síli co sem měla abych mu mohla říc jediné slovo co budu moc za jeho poislední čin v tomdle ukončení. "Děkuju." zašeptala sem a poté upadla do věčného bezvědomí.

SN-9.Kapitola

13. října 2014 v 20:37 | Elizabeth |  Stvoření Noci

9.Kapitola



Probrala sem se na tvrdý podlaze a šíleně mě bolela hava. Skusila sem se posadit ale dolest namě zautočila a přímo mě bodla do hrudníku. Rozhlížela sem se okolo sebe a jediné co mě zaujalo byl malej papírek na zemi. Doplazila sem se kněmu a v tom šeru sem ho začala číst.
Diano, Diano,
Kdybys jen věděla jak moc mi budeš chybět, ale nedáváš mi navybranou.
Rozhodl sem se že budeš pár dní mimo dosach ostatních, jelikoš ses
sešla s tou špinavou zrátkyní tak sem musel začít jednat. Za měsíc se zase
uvidíme. Doufám že nebudeš dělat problémi, jinak bych to stebou musel
skoncovat, což by mě opravdu moc mrzelo. To je prozatim vše.
S pozdravem Tvuj milujcí přítel Felix
Tak todle je opravdu i namě až moc. Musim strávit celej měsíc v týdle místnosti? Vždyť tu není záchod, jídlo ani pití. Umřu tu raz dva.Frustreovaně sem ležela nazemi asi dvě hodiny když v tom se otevřeli dveře kterých sem si doposavať nevšimla. Kráčela kemě nějaká postava s maskou na obličeji abych nevěděla kdo to je. Připadala sem si jako v nějakym blbim filmu. Jediný čim sem si byla jistá bylo to že ten člověk byl kluk asi mího věku. "Až buseš mít hlad nebo budeš něco potřebovat tak zaklepej na dveře.Ted semnou ale pujdeš k doktorovi. Ta rána va hlavě nevipadá nejlíp." Jakmile dořek tu posledn větu tak mi najednou došlo co všechno se včera stalo. Felixovo bívalka mi o něm chtěla něco říct, ale pak mě někdo silně praštil dohlavy a já omdlela. Šáhla sem si na místo kde mě hlava bolela nejvíc a zjistila sem že na ruce mám krev. Pane bože to musela bejt ale řacha. S pomocí neznámího kluka sem se zvedla a pomalu sem se začala šourat směrem kterým mě vedl. "Proč to děláš?" zeptala sem se ho po chvilce mlčení když sme šli codbou nějaký neznámí budovy. "Myslíž jako proč dělám pro Felixe? Je to jednoduchý je to hodně vysoko postavenej kluk a navíc mu dlužim jednu službičku takže proto to dělám." proč sem si s nim vubec někdy něco začínala? Vždyť bych vklidu mohal bejt mezi ostatníma a prostě žít novej život a učit se ovládat magii. Ale tobych nebyla já abych šla tou správnou cestou, já musim jít tou špatnou a složitější. Už sme stáli přededveřma za kterýma měl dejt doktor. Když v tu chvíli se rozevřeli dveře tak rachle že tomu klukovi ty dveře přerazilu nos. Vykřikl bolestí a chytil se volnou rukou za kořen nosu. I přes kuklu bylo vidět jak mu bolest křiví tvář. Po jeho rice začali téct malí prmínky krve. V tu chvíli mi ho bylo líto, ale nedokázala sem se ani pohnout. Doktor stál ve dveřích a snažil se nás dostat do jeho ordinace. "Konečně ste dorazili. Moc se ti Gregori omlouvám za ten nos, zachvíli se ti nato podívám. Vám slečno prohlídnu tu hlavu jestli to bude na šití nebo ne." s lehkým usměvem se vydalke stolku kdy měl rukavice, desnifekci a spoustu dalších věcí. Jako první šel nařadu ten kluk Gregori.Sundal si kuklu a jemu se odkryl jeho půvabný obličej. Musim uznat že vypadal opravdu dobře, ale to mě v tu chvíli moc nebralo. Všimla sem si že má ten nos rozlomenej natolik že to není jen zlomenina , ale dokonce otevřená zlomenina. Rychle sem přesměrovala zrak jinam, protože bych se asi pozvracela při delšim pohledu na kustky nosu jak pronikaj tkání masa a kůže. Dohtor ho posla k někomu jinýmu ať mu s tim něco udělá. Mě po pulhodinoví prohlídce a desinfikování rány na hlavě udělal 4 stehy a pak mě poslal i s Gregorim na pokoj. Prý musíme oba dva zůstat tady nahoře než se nám to nezahojí. Což znamenalo že pokud mě měl ten kluk hlídat tak semnou bude na pokoji ať se dokturkovi líbí a nebo ne. Bylo okolo pul jedenáctý večer(jedenáct hodiny dopoledne lidského času) když v sem už konečně usínala tak namě promluvil. "Víš no sice bych se stebou neměl bavit, ale já prostě nedokážu mlčet i kdybych sebevíc chtěl. Na škole o tobě kolujou zvěsti že seš nejnadanější, že prej ovládáš všech pět živlů. Je to pravda?" Ani už mě to tolik nepřekvapovalo že se to rozneslo po celí škole. "Jo je to pravda. Hele můžu se tě na něco zeptat?" chvilku přemejšlel, ale pak nakonec přikývnul. "Na čí seš straně? Seš s Felixem nebo s Erikem a Brianem? Nikdo de nedozví cos mi řekl, jen to chci vědět. Asi deset minut bylo tich a já už stratila naději že se to dozvim když najednou promluvil a mě se zastavilo srdce. "Sem s Tvim bratrem a Brianem. Proto sem se přihlásil na tohle místo abych měl větší šanci tě hlídat. Je to takoven malej plán co sme s klukama vymysleli. Teď už ale necháme otázky otázkama deme spát. Brian s tebou bude chtít mluvit v eterovim snu. Tak dobrou." Zírala sem na strop a jen potichounku zašeptala "Dobrou noc." netrvalo ani moc dlouho a už sem usla.

SN-8.Kapitola

13. října 2014 v 20:29 | Elizabeth |  Stvoření Noci

8.Kapitola



Pohled Diany :
Byl to už tejden co sem neviděla jak Briana tak bratra. Bylo mi líto že Erik netušil nic o tom plánu ale to se holt nic nedalo dělat. Zejtra se zamnou má zastavit Brian do snu. Což mi taky slíbil že mě někdy naučí jakmile bune čas. Na internátu se už začalo učit a já byla ráda že už je pátek. Bydlela sem v dívčí koleji která byla hned u pavilonu školy. Jakmile skončila škola musela sem zajít do knihovny pro nějaké knížky a atlasi na domácí ůkol ze zeměpisu. Jakmile sem se došourala s plnou náručí knížek do pokoje dala sem je na stůl a práskla sebou do postele. Dnešek byl opravdu hodně namáhajcí, obzvlášť když sme jako pátou a šestou hodinu měli tělák. Bolelo mě celí tělo a snažila se nemyslet pořát na to že v podstatě Felixe podvádim. Né že bych chodila ještě s někim jinym, to opravdu ne, ale tak nějak cítim určitou náklonost k někomu jinýmu. Jak sem tak seděa na postei a rozhlížela se po pokoji tak sem si všimla že u dveří leži červená obálka. Netušim od koho tak asi může bejt. Felix semnou tráví každou chvilku jen kdy může aby si byl jistej že se nestýkám s nikym jinym než s nim a nebo s jeho přáteli kteří také patří k té temnější straně. Nevim proč ale bála sem se toho co v té obálce je a jestli to bude dopis což bych řekla že na 100% to tam budě tak co bude obsahovat. Se zatajenym dechem sem pomalu obálku otevřela a vytáhla t něj rudej papír a začala číst.
Drahá Diano,
Rád bych věděl jaké máš další plány s Felixem protože jak ho znám on si stebou už náplánoval celou budoucnost ať se ti to líbí a nebo ne. Je hodně tvrdohlavej a abych pravdu řekl tak i vždy dosáhne toho co chce i kdyby měl jít přes mrtvoli. Znám ho už od narození a tak vim čeho je schopen. Taky si sem scela vědom že ti zakazuje mluvit s kymkoli mimo lidi který ti povolil a kevšemu sou to taky takoví blázni jako on. Jestli chceš vědět něco víc o felixovi a jeho minulosti, tak přiď ndeska ve čtyři ke stromu uprostřed labirintu.
S pozdravem Tajný kamarád.
Tak tendle dopis mě docela zaskočil. Doufám že to není jen od někoho kdo se chce jen pobavit, ale rozhodně se tam pujdu podívat. Dala sem si dopis do šuplíku u stoli a řekla si že nejdřív než někam pujdu si musim odpočinout a tak sem se slozila do vany a vklidu relaxovala.Alespoň na chvilku se musim uvilnit. Byly už dvě hodiny odpoledne (lidsý dvě hodiny ráno) a já už seděla u stolu a snazila se dát nějaké informace které znám a řekla sem si že udělám alespoň kousek domácího úkolu ze zemáku. Než sem se nadála už bylo půl čtvrtý a tak sem si řakla že už vyrazim k tomu stromu a sem zvědavá o koho jde. Cestu labirintem sem už znala naspaměť a tak promě nebyl žádnej problém dojít k tomu stromu kterej označuje střed bludiště. Nikdo tam nestál. No to sem si mohla myslet že je to opravdu jen nějakej člověk kterej mi ten dopis napsal jen pro zábavu. Zrovna už sem se chtěla otočit a odejít ale v tom zpoza kmene vyšla nějaká postava. "Tak si přišla." promluvia ona postava o keré jsem si myslela že bude kluk ale jak sem teď zjistila tak je to nějaká holka. Netušila sem ale jestli ji znám jelikoš se schovávala ve stínu stromu. "Ahoj, jo přišla sem." neustále sem skoumala kdo ta holka může bej a asi si všimla mího skoumavího pohledu a udělala pár kroků vpředaby její tvář višla na světlo. Byla to jedna z těch holek sekterejma mi Felix dovolil se bavit. Byla to jedna z nejhezčích holek co sem kdy viděla. Byla to štíhlá blondýnka s pronikavíma modríma očima . Myslim že se jmenuje Alexandra ale nebyla sem si tim moc jistá. "Ano asi tě zaskočilo že asi zrovna jeden z lidí se kterejma ti dovoluje se sbavit tak ti chce pomoct v tom se ho zbavit, ale myslim že to brzy pochopíš." nevěřícně sem na ni koukala a snažila sem se aby namě nebylo vidět moc takoví překvapení. "Máš pravdu hodně mě to překvapuje. Zajmalo by mě jakto že neprokouk že nejseš na jeho strně." chvilku jen na mě koukala a přemíšlela jestli mi to může říct nebo ne, ale nakonec se rozhodla že mi to řeklne."Víš no já sem bívalá přítelkyně Felixe a tak mi důvěřuje a myslí si že sem stejná jako on. Stvořená pro Temnotu." vikulila sem na ni oči nevěřícně nadtím že je to jehobívalá přítelkyně. Dřív ale než kdokoliv stačil znova promluvit uslišeli jsme blížící se kroky k nám. Ztuhla sem hrůzou kdo to asi může bejt. najednou kroky které se zdáki bejt snad hned za mími zády se ztratili ale já v tu samou chvilku uejtila palčivou bolest hlavi jalikoš mě někdo praštil. Jediné co si pamatuju je to jak padám k zemi a upadám do prázdné črnoty.

SN-7.Kapitola

13. října 2014 v 20:17 | Elizabeth |  Stvoření Noci

7.Kapitola



Pohled Diany :
Byla sem viděšená a nevěděla co mám dělat. Docela sem se divila že z toho jak je naštvaný se tady nerozhořelo vše v jeho blískosti."Poďte ven a tam si trochu užijeme zábavi. Uvidíme kdo na tom bude líp. Nemáte mi co brát mojí holku." Jeho hlas byl nasáklej skoro až hmatatelnou temnotou a zuřivostí. Pak mi došlo co říkal a jak to viznělo. "Já nejsem tvuj majetek a pokud vim tak nebudeš rozhodovat o tom s kym můžu trávit svůj volnej čas!" nedokázala sem udržet hlas a tak sem na něj prostě křičela. Byla sem na něj opravdu hodně naštvaná. Nenávistně se na mě podíval a já opravdu viděla v jeho očích nenávistné plameny. Sakra do čeho sem se to jen dostala? Nechápu jak sem si mohla myslet že ho miluju. Byl to jenom klam a snůška lží. Litovala sem že díky němu nejsem panna. Tehdy mi to přišlo správný, ale teď už vim že s nim nechci mít už nic společnýho. Brian mě chytil za ruku a hřejivě se namě lehce pousmál. Nevim jak to udělal, ale bylo mi najednou daleko líp. Za druhou ruku mě vzal Erik a višli sme ruka v ruce před chatu která zvenčí nevipadala zdaleka tak dobře jako zevnitř. Asi tři metry stál odnás Felix a měl vruce ohnivou kouli. Zalapala sem po dechu. To snad nemyslí vážně on na ně chce používat svojí magii? Navíc podle všeho je oheň nejmocnější a nejnebezpečnější ze všech pěti elementu. "Felixi to si chceš snad povídat a zpívat písničky při táboráku? Skus todle neřešit magii, spíš necháme Dijan aby se rozhadla s kym chce bejt. Je to čistě její rozhodnutí jestli chce trávit čas s tebou nebo s námi." tak todle sem neměla v plánu. Myslela sem že budu hrát pořát jeho holku a postupně z něj získávat informace pro Briana. Ksakru co mám teď dělat? Skousla sem si spodní ret a začala rychle přemejšlet nad novim plánem. Najednou sem si vzpoměla co mi řikal večera večer. Díky tomu bych mohla splnit svůj plán. Najednou se mi vv hlavě ozval jeho hlas. Promiň že sem ti vlez do hlavy jen sem chtěl vědět tvé rozhodnutí. Sem rád že si s vimyslela takovej plán. Pochopitelne v něm uskutečnim svojí roli. A ještě jednou se omlouvám." v duchu sem se nad tim pousmála. Byl opravdiví kámoš. Stoupla sem ni mezi ně a chvilku ještě čekala. Všichni tři byli napjatý a tak sem se rozhodla že je už napínat nebudu. "Zůstanu s Felixem." Slišela sem ja eerik zalapal podechu a zahlédla jak brian ztuhl na místě. "Doufám že nám už dáte pokoj. Poď semnou zlato." rychle sem po nich ještě střelila pohledem a šla za Felixem
Pohled Briana :
Nevim proč ale prostě mě Diana přitahovala víc než by měla. Chtěl sem pro ni jen to dobré a když se u mě doma oběvil Felix myslel sem že to tady podpálí. Vyzařovala z něj čistá temnota a zlost. "Poďte ven a tam si trochu užijeme zábavi. Uvidíme kdo na tom bude líp. Nemáte mi co brát mojí holku." byl sem zhnusemj, jak si může dovolit mluvit o ní jako o nějaké věci co mu patří. Vyděl sem její zoufalej obličej a hned sem věděl že ji takhle nesmim nechat a tak sem jí chytil za ruku a lehce se na ni pousmál a doufal sem že si toho ten blbej bratranec nevšimne. Erik jí vzal za druhou ruku a vyšli sme za tou temnotou ven. Felix měl v ruce už připravenou ohnivou kouli. Cejtil sem jak se při pohledu na kouli Dian zatřásla a tak sems se pokusil trochu odlehčit atmosféru která už byla takřka viditelná a dala by se krájet. "Felixi to si chceš snad povídat a zpívat písničky při táboráku? Skus todle neřešit magii, spíš necháme Dijan aby se rozhadla s kym chce bejt. Je to čistě její rozhodnutí jestli chce trávit čas s tebou nebo s námi." vycítil sem jak Erik i Diana strnuli. Doufal sem že se mi podaří díky eteru nabourat do její mysli. Konečně se mi to povedlo a zdánlivě ve správnou chvíli. Zrovna si utvořila plán v něm byla i moje malečkost. Věděl sem že musim pomoct uskutečnit její plán a tak sem se rozhodl jí o tom informovat telepatii. Hned jakmile sem jí řekl vzkaz vylezl sem její hlavy abych jí dopřál soukromí. Pustila se našich rukou a přešla zhruba doprostřed mezi mě a bratránka. Omluvně pohléda na svého bratra a řekla svoje rozhodnutí. "Zůstanu s Felixem." tydle tři slova museli pro Erika začít měnit svět. Musel sem dělat že sem překvapený pro její rozhodnutí. Zatnul sem všechny svaly na těle a to způsobilo to že sem vipaal jakobych z too stuhl. Zaslechl sem že muj kamoš zalapal po dechu. "Doufám že nám už dáte pokoj. Poď semnou zlato." z tranzu Erika dostala tedle věta. Chtěl na něj zautočit ale v čas si uvědomil že to nemá cenu. Ještě se na nás rychle otočila a pak se vidala za felixem. Zatracenej příbuznej. Doufám že jí nic neudělá a že neprokoukne náž plán. Vrátil sem se do baráku a rozhodl sem se že si pujdu dát šlofíka.

SN-6.Kapitola

13. října 2014 v 20:14 | Elizabeth |  Stvoření Noci

6.Kapitola



Pohled Diany
"Chitni ten lístek a soustřeď se na to že chceš aby ta kitka zezelenala a ožila." byl to asi popadesaty co mi to řekl a mě se to pomalu začínalo dařit. Bylo už něco okolo pate ráno a já myslela že už nedokážu udržet oči otevřené. "poD'si lehnout. Musíš se vyspat, seš hodně unavená." ani sem se nedokázala zpírak a nechala si od něj sundat triko a kalhoty. Jo sai si říkáte že je to ujetý a nebo že sem děvka že se nechám svlíkat jinym klukem do spodního prádla když mám přítele, ale ono to není lehké někomu vzdorovat když víte že vi sami to nedokážete jelikož jste příliš vyčerpaní. Přikryl mě dekou a lehce mě políbil do vlasů a odešel. Usnula sem hned jakmile klapli dveře. Spala sem ani nevim jak dlouho, ale jakmile sem se probrala tak při pohledu z okna sem zjistila že je zase tma. Zajmalo by mě jestli ještě někdy uvidim slunce. S povzdechem sem chtěla vstát, ale zarazila sem se jakmile sem si uvědomila že sem jen ve spodnim prádle. Rychle sem přes sebe hodila oblečení kterí leželo va židli vedle postele a rozhodla se udělat si něco j snídani. Jakmile sem došla k lince tak sem uviděla někoho sedícího na zemi. Rychle sem k němu přišla ve strachu že se s nim něco děje. Strach brzy vystřídalo překvapení, jelikož se Brian prudce otočil a začal mě šíleně lechtat. Svalila sem se na zem a doufala že přestane, ale asi to nehodlal ukončit. "Tak dost! Nebo se zbláznim smíchy.!" Neustále sem se sebou škubala jak sem se snažila dostat z jeho lechtivých spárů. Chvilku ještě pokračoval, ale pak nakonec přestal. Konečně sem si mohla oddechnout. Sice to byla jenom chvilka než sem popadla dech, ale i tak je to dost. Vyškrábala sem se na nohy a začala skoumat co je ve skříňkách. Moc tu toho nebylo ale rohliky a dokonce med sem tady našla namazala sem si rolík a šla s sednout ke stolu. Mistr Lechtač někam neznámo kam zmizel a tak sem se cejtila najednou blbě v tom malim baráčku. Doufám že se brzy vrátí, jinak beru nohy na rameda a du odtud co nejrychlejš. Řekla sem si že si ještě na chvilku lehnu, ale v tom bouchli dveře a slišela sem jen rychlé kroky do pokeje kde sem byla já. Přemístila se se na druhou stranu postele a čekala co bude následovat dál. Chvíli trvalo zeež sem slišela jak se kroky skoro přenesli přes práh, ale najednou mi došlo že nejde jen jeden člověk, ale rovnou dva. Zadržela sem dech a připravovala se na to že se něco může stát. Ksakru proč jenom Musel ten blonďák odejít? Zavřela sem oči a čekala sem co se bude dít. Cejtila sem jak se něčí kroky zastavujou u postele a tak sem lehce otevřela jedno oko abych věděla s kym mám tu čest. Musela sem otevřít oči uplně a zalapat po dechu když sem zjistila kdo to je. Neviděla sem ho tak dlouho. Ani sem nevěděla kde je a co dělá. Vyskočila sem k posteli a utíkala za nim. "Eriku." vydechla sem mu do vlasů. Odtáhla sem se jen na tu vzdálenost abych mu viděla do očí. Ani sem si neuvědomovala jak mi chybí.
Pohled Briana :
Když sem jí viděl v tom baráku tak sem si řikal že nechápu jak tadle holka může chodit zrovna s mim Bratrance. Vždyť je to takovej bez prominutí sráč. Byl sem rád když se mi podařilo jí dostat z toho baráku ke mně. Celej den sem jí učil jak obživit rostlinu a udivovalo mě jak jí to de rychle. Řekl sem si že kdybi kdokoli přišel nebylo by nejlepší kdybych s ni ležel v posteli. Zváště když spim v trenkách a ona taky jen ve prodnim prádle. Ležel sem asi dvě hodiny a nedokázal sem usnout. Nakonec sem si řekl že je blbost že by někdo přišel a tak sem si lehl k ní do postele. Ležela ke mně zády a tak sem se nemohl dívat na to jak vipadá když spí. Bylo divný jak me k sobě přitahuje. Už sem usínal, ale najednou se Diana otočila a obejmula mě. Bylo divný se najednou cejtit se uvolněnějš. Pak sem usnul během setiny sekundy a probral sem se až veznámo kdy. Pro mě bylo hlavníže se ještě neprobudila. Řekl sem si že se pujdu dát do koupelny a udělat jídlo. Sprcha byla ůžasná. Teď ještě udělat něco k jídlu. Zběžně sem se podíval na čas a zjistil sem že sou dvě hodiny večer. To pro mě znamenalo ze je odpoledne. Ksakru Spal sem tak dlouho. Rychle sem vyndal lupínky a dal do nich mlíko. Rychle sem to do sebe hodil a pak si nalil do skleničky svojí dení dávku krve. Asi si říkáte jak někdo může pít krev ale pro nás upíry je to nejlepší jído na světě. Najednou sem uslyšel šouraví kroky směrem ke mně do kuchyně. Strčil sem skleničku do dřezu a skrčil se pod linku aby mě neviděla. Nevim kudy šla , ale najednou sem jí cejtil hned zazády. Rychle sem se otočil a omilem povalil na zem. Začala sebou škubat a smát se jako divá, když mi najednou došlo že ji nevědomě lehtám. Chvilku sem v tom pak pokračocal Dokovaď nezakřičela že už mám přestat. Chvilku sem tam tak jen leželi, ale ona se pak zvedla a šla si udělat něco k jídlu. Taky sem se pak zvedla a šel sem se projít. Zrovna když sem se otáčel u jednoho stromu že už pujdu zpátky, tak mě někdo chyti za ruku.Prudce sem se otočil a tomu člověku natáhl takovou že spadl na ze. Hned sem toho ale zalitoval když sem sem zjistil kdo to schytal. Byl to Erik. "Jau, kskru. Potřebuju od tebe pomoc a ne abys mě zmlátil." stěmadle slovi se postavil na nohy a začal si šahat na nos. "Promiň. Ty víš že zamnou by nikdo neměl bejt. A s čim ti můžu pomoct?" chvilku si mě prohlížel a nakonec šel směrem k mojí chatě. "Jde o to že moje sestra se asi tak nějak zamilovala do tvýho skvělího bratrance. Potřeboval bych abys jí odtamtut dostl." Tak to sem opravdu rád že se do toho baráku nemusim vracet. "V pohodě už je u mě v chatě. Včera sem tam byl pozvanej na spojujcí rituál, nezdálo se mi že je do něj zamilovaná tak jak by správně měla. No prostě na í použil nějaký kouzlo. Řekl sem jí že jí můžu učit o eteru a ona to přijala." rychle přikývl že chápe a vydal se rychleji cestou kteroá vdla k chatě. Popravdě je to klasickej barák akorát je zamaskovanej kouzlem a ostatní to vidí jako malinkou rozpadajcí se chatku. Zastavili sme se u dveří a já odmknul. Ještě me nachvilku chytl a poděkoval, jen sem mu to odkejvnul a pustil ho dovnitř. Když sme došli do pokoje, Diana seděla na posteli se zavřenýma očima tak silně jakoby se něčeho bála. Když je otevřela vypadá že se jí ulevilo. Pak vyskočila a běžela svímu příbuznýmu do náruče. Abych pravdu řekl tak sem mu to záviděl. Na chviličku sme si sedli ke stolu a jen tak kecali o ruzných věcech a hlavně o magii. Najednou ale práskli dveře od jídelny a v nich se tyčila postava osoby se kterou asi momentálně nebude snádné vycházet. Byl to Felix a vypadal jako bůh pomsty kvůli tomu že se mu dlouch neukázala jeho holka.

SN-5.Kapitola

13. října 2014 v 20:09 | Elizabeth |  Stvoření Noci

5.Kapitola



Bylo mi svysvětleno že přjede jejich babička(pry je něco jako šamanka) a nějaky bratranec. Dostala sem šaty které sem si na sebe musela vzít. Byli červeno černy na úzká ramínaka s červou minisukní. Musela sem uznat že mi ty šaty slušili. Nechala sem si Rozpuštěný vlasi, byla sem moc líná na to abych vytvořila nějaký ůčes. Byla sem nervoznía cejtila sem že se dnes něco stane. Netušila sem jem sice jestli to je dobrý nebo ne ale byls sem si jistá že něco určitě stane. Měla sem už jen hodinu než vše začne a tak sem se začala malovat v tom někdo zaklepal na dveře. "Dále." Dveře se otevřeli s velkou rychlostí a zastavili se pár centimetrů od stěny. Ve dveřích stál nějaký kluk a rovnou šel k mé židli u zrcadla, ale samozřejmě se ještě otočil ke dveřím a zavřel dveře abychom měli soukromí. Nejdřív sem si ho moc nevšímala alel jakmile se postavil zamě tak sem musela uznat že jestli to zrcadlo neklamalo vypadal opravdu sexy. Najednou sem si ale připadala příšerně jelikož bych neměla myslet nato jak sou ostatní kluci hezcí. Mám přítele, sice spolu deme do toho vztahu hodně narychlo, ale asi to tak má byt. "Ahoj, sem Felixův bratranec. Jmenuju se Brian." Podával mi rukua tak sem se zvedla a zahleděla sem se mu do očí který byli průhledně modrý. "Ahoj, já sem jeho přítelkině Diana. To ale asi víš." Pevně sem mu stiskla ruku. Měl blonďatý vlasy v krádký patce. Jeho tělo bylo opravdu hodně namakaný. Měl na sobě bílí tílko a černý tříčtvrťáky. "Přišel sem ti říct že se ta dnešní akce přesouvá a bude se konat až za dva dny. Babička totiž nemůže přijet." Docela sem byla i ráda že se to odkládá. "Aha, no to nevadí. Myslim že bych to stejnak asi neustála. Takže děkuju." celou dobu sem se mu dívala do očí a on mi ten pohled oplácel. "Není zač. Můžu se na něco zeptat?"ostatně lidi se potnávaj tím že se ptaj tak proč by ne? "Jasný jen se ptej." a lehce se na něj usmála. "Co ovládáš za živel? Je to sice jiná otázka na který si byla zviklá ale na to si zvikneš určitě." no to sned není možný jaot že ví že nejsem vychovavaná ve stejnym světě jako on? Je tu asi jen hodinu a už mu to bůhvíkdo řekl. Najednou sem si ale spoměla co mi říkal brácha. Dokážu ovládat všechny živly. Oheň, voda, země, vzduch a eter neboli duch. Netušila sem co všechno dokážu, ale doufám že to brzi zjistim. Asi sem dlouho neodpovídala jelikož tam začal přešlapovat z nohy na nohu. "Promiň jen sem nad něčim přemejšla. Ovládám všech pět živlů. Teda měla bych je umět ovládat, ale vůbec nic neumim." Byla sem sklamaná že mi nikdo nikdy ani nic nenaznačil, nežto ostatní v tom byli vychovávaný. Dokonce to věděla i babička. Bezradně sem si sedla na židli a pozorovala Toho kluka....sakra jak se jmenuje!....B...B...B....jo Brian. Asi po pěti minutách přecházení sem a tam se nakonec zastavil a hravě mu zajiskřilo v očích."Pujdeš semnou do lesa já ovládám Taky ducha teda eter. Naučim tě pár kouskům jestli chceš?" nepůsobil sice jako někdo kdo bi mi chtěl ublížit, ale i tak sem chtěla dnešek strávit s Felixem. "Nemůžu, s tebou jít. Je tu Felix a ten mě asi s tebou nikam nepustí." Najednou se jeho tvář neusmívala, naopak ztvrdla. Všimla sem si že zatíná pěsti. Vůbec sem netušila co se s ním děje. "Ty si necháváš zrovna od něj poroučet? Copak ti to nedochází? Proč myslíš že tě do všeho tlačí tak rychle. Dokáže ostatní lidi přimět aby dělali to co chce on a ne ta osoba. Doufá že si tě u sebe udrží jelokož seš ta co ovládá všech pět živlů. Snad si brzi uvědomíš že on nepatří k dobrejm." byla sem ráda za to že sedim jinak by to semnou asi seklo. Když sem začala přemejšlet nad tím co se stalo včera tak sem najednou někde uvnitř sebe oběvila jakoby zamknutou mou část a když sem jí osvobodila tak sem najednou uslišela hlásek mího svědomí jak mi říká: "Neměla si s ním spát. Není správné že si s ním." Zrovna sem se nadechoval abych mu řekla že má pravdu a poděkovala mu ale otevírajcí dveře mě umlčely. "Konečně sem tě našel zlato. Pujdeš..." Ztichl jakmile si všiml že pár centimetrů odemě stojí Brian. "Promiň zrovna sem chtěla jít s tvim bratrancem do lesa. Budu se učit používat eter. Snad ti to nevadí." všimla sem si jak provrtává svího příbuznýho nenávistným pohledem. Nakonec mi odpověděl. "Jistě, jen se vrať co nejdřív. Doufám že se ti nic nestane." políbil mě a naštvaný odešel. Podívala sem se na něj s tázavím obličejem. "De vidět že si uvědomuješ věci docela dobře když tě na ně někdo upozorní. Pujdem do jedné chatky tady v lese. Teda jestli chceš rači sedět venku na kmenech stromů tak klidně." S pobavením sem ho pozorovala. " Sem pro tu chatičku a upozorňuju tě že jestli tam budou pavouci tak tě vlastnoručně zabiju." Z baráku jsme vyšli s uměvem na tváři. Cesta trvala asi dvacet minut a nikdo z nás nepromluvil. Moje noční vidění se den odedne zlepšovalo a já stále nechtěla uvěřit že sem nikdo jiný než za koho sem se považovala. Ani nevim jak, ale stála sem u dveří nějaký chatičky. Mezitím co sem si prohlížela okolí tak muj doprovod vytáhl klíče a odemkl. Jakmile sem vstoupila dovnitř tak sem musela zalapat po dechu. Z venčí chatička vypadá křehce a že je malinká, ale todle byl opak zdi byli asi zabetonovaný a natřený na bílo. Byli tu základní věci jako je postel, malá kuchyňka a malej stůl se dvěma židlema. Na stropě visel lustr a byl opravdu víkoný. "Líbí se ti tu?" byla sem uchvácená jak někdo dokáže vylepšit chatičku vylepšit. "Je to tu nádherný. Z venku je to maskovaný jako nějaká kadibudka...nic proti. Ale vevnnitř? Je to nádherný." pořád sem se dívala kolem dokola až se mi z toho začala motat hlava. Málem sem vám zapoměla říct že ta postel byla dvoulůžková s nebesi. "Poť na postel než to s tebou sekne. Vidim na tobě že se ti z toho motá hlava." poslušně sem si sedla na postel a čekala co má v plánu. Odběhl do tý malý kuchyně a pak přinesl zvadlou kitku. Bylo vidět že ta je zcela bez života. "Na co nám bude zvadlá kitka?" "Zachvilku uvidíš. Jen ještě chvilku vydrž dojdu nám pro pití. Každej sme vipili sklenišku vody a pak se pustili do díla. "Něco ti ukážu a ty to pak topakuješ jo?" chytil list a na malou chvilku zavřel oči. Když je zase otevřel tak mu lístek kterej držel v ruce zezelenal. Vyvalila sem na něj oči. Vždyť to nejde! Msim mít asi halucinace. "Díky eteru můžeme uzdravovat,vidět aury donucovat ostatní k různym věcem,chodit ostatnim do snů atd... Dneska tě naučim obnovit kitku teda jestli chceš" příkývla sem tak moc že sem se praštila o stěnu.

SN-4.Kapitola

13. října 2014 v 20:06 | Elizabeth |  Stvoření Noci

4.Kapitola




Když sem se probudilo bylo po sedmé veřer. Asi si budu muset zvikout na přehozený režim. Najednou si mě v posteli někdo přitáhl k tělu. Hned sem si uvědomila že je to člověk kterrého miluju. Otočila sem se a uviděla rozespalého Felixe. Zdánlivě svojí ospalostjen hrál jelikož se na mě vyhoupl s nevídanou hbytosti. Vášnivě mě políbyl a já byla ráda že ho mám a s radostí mu polibek vracela.alece odtáhl své rty od mích. "Miluju tě." zašeptal ddo tmy a já cítila jak mě jeho blízkost rozpaluje. "taky Tě miluju. Nevím co bych dělala kdybys mě nenašel v tom lese. Nikdy tě neopustim slibuju." Jako odpověď mi dal pusu. Chvilku jsme tam tak leželi v náručí toho druhýho. Po hodiněsme vstali. No vlastně jen já, moje druhá polovička se ještě válela. Šla sem do koupelny a pustila na sebe horkou vodu ze sprchy. Někdo zaklepal na dveře a já se optala kdo to je. "lásko to sem já můžu se přidat?" vydala sem ze sebe souhlasny zvuk a on přišel ke sprše jen boxerkách. Byl to úžasný pohled. Jeho vypracované tělo bylo tak dokonalé, nemělo ani jednu jedinou chybyčku. Byli sme oba v jdné sprše a uplně nazí. Nikdy sem nikomu neukázala svoje tělo tolik jako teď svému novému příteli. Vzal mě do náruče a stáli sme jako jeden v produ horké vody. Po hodině sme vylezli z koupelny oba pochopitelně oblečení. Vešli sme do kuchyně kde jsme narazili na jeho mamku. Když se otočila aby věděla kdo přišel tk I dala moje Láska pusu na tvář a šel ta mamkou. "Mami Rád ti oznamuju zě Diana Je moje přítelkyně, douám že ti to nevadí a vzah nám povolíš." Připadalo mi jakobych se ma krátkou chvilku ocitla ve středověku. On se ptal mámy jestli semnou může chodit? Budu se ho na to pak zeptat. "Je to tak dlouho co si měl přítelkyni. Pochopitelně jestli ste spolu šťastní tak vám moc přeji. Připravím na večer rytuál. Už se moc se těším." Vypadala že je vážně ráda za to zě sme spolu. A o jakym rytualu to mluvia?. Snad nebudme prolejvat něčí krev. V klidu sem se na ní usmála a poděkovala za její přijetí. Vklidu sem si snědla dva křupavý rohlíky. Když sme došli do pokoje tak sem se musela zeptat a to narovinu. "O jakym rytuálu to tvoje namka mluvila? Co to sou za zviky zeptat se rodičů jestli semnou mužeš chodit? To kdyby ti řekla že to neschvaluje tak bysme spolu nechodili?" skoro sem křičela. Přistoupil kemě a chtěl mě obejmout, ale já ucouvla. Chtěla sem vysvětlení. Potřebovala sem ho. Ani sem si nevšimla že brečím. Sedla sem si na židli a čekala až mi to vysvětlí. "Rytual neodloučenosti. Je to rituál starý tisíce let. Probíhá to tak že se pár řízne na zápěstí a příloží si k sobě danou část zápěstí. Celou dobu budeme mít ruce nad směsí bylin. Nakonec se naše ruce zabaí do jednoho pruhu bavněné látky. Jinak to že sem se ptal své mámi na to jestli stebou můžu být znamená že ctím to že mi dovoluje být pod jednou střechou s tebou a že sem rád že mi dovoluje tu být s tebu. Samozřejmě kdybi jí to vadilo tak se s tebou vživotě nerozejdu. Šlibychom na intr." mezitim co mluvi si kemě přisunul židli a chytil mě zaruku. Pozorně sem ho poslouchala. Děsilo mě že si budu muset rozříznout zápěstí, Ale kvůli naší lásce to udělám. Přikývla sem na srozmění a utřela si slzy. Vzal mě do náruče a dnesl na postel. Pokládal mě tak opatrně jakoby se bál že se rospadnu. Začal země sundavat oblečení. Hned sem věděla co bude následovat a tak sem ho začala taky svlíkat. Usmál se namě a já věděla že to chci jenom s ním. Líbal mě všude kde mohl. Opatrně domě vilk, Trochu to bolelo jelikož sem byla ještě panna, ale byla to krásná bolest. Bylo to snim krásný, takové jak sem si to vždycky přála. Najednou mě kousl do krku a já necítila blest ale rozkož. Najednu sem byla uplně omámená těmi endorfiny v mé krvi. Cos to udělal .vzdychla sem oblbnutá slastí. Napil sem se z tebe. Udělejto taky chci abys země taky pila. Prosím." On pil mojí krev? Panečku snad se nezblázním když to taky udělám. Lehce se kněmunaklonim a zakousnu se mu do krku. Byl to krásný pocit. Jeho krev se mi rozplívala na jaziku. Nikdy sem neměla nic tak dobrého. Bylo vemě čim dál tim víc hormonů. Věděla sem že vživotě na svůj první sex nezapomenu. Kyž sme skončili tak sme pořát byli co nejblíž u sebe jakobychom se báli že je ten druý moc daleko. Ještě sme asi na dvě hodinky usnuli pak nás ale probudila Anabell že musíme vstávat že za hodinu začíná rytuál. Sakra ten rytuál, Úplně sem na to zapoměla.

SN-3.Kapitola

13. října 2014 v 20:03 | Elizabeth |  Stvoření Noci

3.Kapitola



Probrala sem se a při pohledu z okna sem zjistila že je zase tma. Nikdo už vedle mě neležel. Typovala sem že bude někde ve zbitku baraku který byl pro mě neznámí. Ano vím žeten barák patří jeho rodině ale nic víc nevim. Vydala sem se naslepo najít nějakou žíjcí existenci a první na koho sem narazila byla Anabell. "Ahoj, nevíš kde je Felix?" "Je dole v obyvaku. Mužu mít otázku?" Sice sem netušila na co se muže chtít zeptat, ale proč by neměla? "Jasne jense ptej." "Chodíš s mim bráchou?" tak tudle otázku sem nečekala. "Ne sme jen kamarádi. Proč?" "Byla bych ráda kdybys s ním byla ty a né žádná ta bárbína z intru." Byla sem ráda že mi to řekla, ale jestli spolu budeme chodit ukáže jen čas. Navíc se známe sotva den. "Děkuju seš hodná." odpověděla sem s usměvem a šla dolu a hledala obejvák. Nakonec sem ho našla, seděl ke mě zady a díval se na televizi. Měla sem výhodu a chtěla ho nějak překvapit. Sehla sem se vedle jeho hlavy a lehce mu strčila do ramen, to ale spůsobylo to že otočil hlavu mím směrem a vznikla z toho nechtěný polibek. Rychle sem se od něj rači odtáhla, ale on mě k sobě zase přitiskl tentokrát sem neodporovala. Přišlo mi že naše rty do sebe skvěle padnou jakoby bychom byli stvoření jeden pro druhého. "Já věděla že spolu chudíte." Leknutím sem sebou trhla a zjistila že ve dveřích stojí malá blon'datá Anabell. Zrudla sem studem a netušila co mám dělat. Chtěla sem utect ale mje nohy mě drží přibitou k zemi. Felix mi stiskl ruku ale nepustil ji. "Anabell nechnás prosím, nic nechápeš , Neple't se do ničeho, prosím." Zůstával klidný a to mě udivovalo. "Samozřejmě už du pryč vy dvě hrdličky." jakmile to dořekla odhopsala pryč. Sedla sem si vedle něj a čekala co bude. Ni. Jen jsme tam tak vedle sebe seděli a on mě pořát držel za ruku. Trochu mě za tu ruku zatahal a já pochopila že chce abychsi lehla ne jeho rameno a já to uělala. "Omlouvám se a Anabell, někdy je to s ní dost těšký." řekl po chvilce. "To je v pohodě, s každym to v tomhle věku bylo těžký ne?" Už zase vypadal ustarane. "Promi'n že sem tě políbil, přišlo mi to správný. Je mito líto jestli ti to bylo nepříjemný." Měl ten nejupříjemější výraz ve tváři který sem kdy viděla. Nevím proč, ale měla sem jistotu ze mu musim říct pravdu, a to že ja bych nikdy v tédle věci neřekla. "No vlastně měla sem stejny pocit, jokobychom byli pro sebe stvořeni. Vim zní to divně ale takhle to já cejtim." cejtila sem že když sem mluvila rudly mi tváče. "maš pravdu je to trochu divný, ale cejtil sem totéž co ty."Chvilku sme se koukali jeden druhymu do očí. Nakonec sme se rozhodli jít do lesa na procházku, aby nás nemohla vyrušit Anabell. Řeknu vám že ta holka je nesnesitelná, když sem jí vyděla poprvé v tom pokoji přišla mi jakohodná a v pohodě holka, ale čas ukázal že sem se mílila. "jak vás napadlo postavit si barák v lese?" Nevim proč, ale chtela sem to vědět. Přeci jenom je to úplný odříznutí od města. "Moje rodina nemá ráda pozornost a tak bydlíme v lese kde je minimální možnost si nás všimnout jelikož sem zhruba šest kolimetrů od města. Navíc to mám nejblíš k intru o prázdninách." Byl to jediný kluk se kterym sem se bavila za poslednich deset let, krom teda miho bráchy. Bůh vi kde vlastně teď je. Došli sme mlčka až k velkýmu dubu a stoupli si pod něj. Chytil me za ruce a něžne k sobě přitiskl svoje rty k mim. Bylo to to nejlepší na světě. Okolo nás vše jakoby zmizelo a zůstali sme na světě jen mi dva. Pak se odtáhl ale jen kousek aby mi viděl do očí. "Myslim že sem se zamiloval." vypadal že tomu sám neokáže uvěřit. "Tak si začínám myslet že mezi náma je něco víc než pouhý přátelství." Byl to zvláštní pocit myslet si po dvou dnech že někoho milujete a že jste schpni udělat pro toho druhého cokoli. Byli sme rtam ještě asi hodinu, bavili sme se o ruzných věcech a mezitím se libali. Když sme stáli před barákem naposledy sme se políbili. "Jak to bude mezi náma?" Doufala jsem že řekne že spolu budeme chodit a ani sem si neuvědovala že zatajuju dech. "Byl bych moc rád kdybys byla moje přítelkyně." "Sem ráda že semnou chceš chodit. Já sem taky pro. Miluju tě." "Já tebe taky. Už nechci žít bez tebe."

SN-2.Kapitola

13. října 2014 v 20:00 | Elizabeth |  Stvoření Noci

2.Kapitola


"Drž se od něj co nejdal ,prosím. On není jako my. Felixpatří k těm zlejm!" Nechápal jsem proč na mě řve, nikdy sem ho takhle nezažila."Mě přišel v pohodě, je jako obyčenej kluk. Nevim proč bych se od něj měla držet dál." "Jen se tak tváří, jinak je zlej! Nechápu jak tě ten hajzl mohl okouzlit, vždyť je kolem něj ta temnota okolo něj vydět! Nesmíš se s nim bavitjasný?!" "Nemáš mi co rozkazovat, najednou se ke mě chováš jako uplně někdo jinej. Jestli se nesnášíte tak do toho netahej i mě jasný?! Nemám náladu tě poslouchat a přímat od tebe rozkazy!" Začla se ve mě vařit krev a ja rychle běžela co nejdál od Eryka. Bězela sem co mi nohy stačily a ani nevnímala jak dlouho uš běžim. Najednou mě začaly neuvěřitelně bolet nohy pak i hlava a nakonec celé tělo. Nevěděla jsem co mám dělat a tak sem jen zastavila a opřela se o strom. Ani jsem nevěděla jak ale najednou jsem sebou práskla o zem. Když sem se vzbudila ležela jsem na nějaky posteli v malý chatičce. Slyšela jsem z dálky cvakání příborů, netušila jsem kde sem se to ocitla. Najednou se otevřeli dveře a v nich byla nejaká žena. "Dobré ráno, uš vypadáš líp." Nevím proč ale myslele jsem že je to moje stracená matka, ale hned se mi to vyvrátilo při následujcí větě."Nemusíš se mě bát, jsem felixova matka. To on tě přivedl sem. Donesla jsem ti snídani, potřebuješ nabit energii. Zachvilku za tebou příde muj syn, tak doufám že se ti udělá líp." Jeho mama se na mě podívala se širokým usměvem a já si myslela že se koukám na anděla. Dala mi tác s jídlem naklín a odešla. Nechápala sem vubec nic. Jak jsem se sem dostala? Ano vím že mě sem přines Felix , ale atejnak mi v tom něco nehrálo. Další otázka byla jak mě našel, přece mě nesldoval, nebo snad jo? Spousta takovyhle otázek se mi hemžily v hlavě . Rači jsem se dala do jídla jelikoš mi začalo kručet v žalutku. Snídaně se skládala z vafli s marmeládou a sklenicí mléka, chutnalo to užasně a ty vafle byly domácí. Netrvalo dlouho a někdo zaklepal na dveře. "Dále." dveře se pomalu začaly otevírat a v nich ce oběvil on s jeho ale sestrou ktera se ho bržela za ruku a byla asi tak o polovimu menší než její starší bratr. "Ahoj, mužu?" Musela jsem se nad tím pohledem pousmát. "Jasně, nevidim problém." Vím že to někdy není zrovna nejlepší zvat si do pokoje kluka když na sobě mam pomalu jen deku. Počkat ja sem ve spodnim pradle?! Hned jekmile jsem si to uvědomila tak jsem zrudla jako rajče a pořádně se zachumlala do deky. "Doufam že ti je už líp. Našel jsem tě včera při procházce zhroucenou a bledou jako smrt u kmenu stromu, tak jsem si řekl že tě musim někam vzít a jediný místo kde tě nikdo nebude otravovat mě napadl mámim barák." Vypadal že má o mě strah a v noci (v lidskem dni) vůbec nespal, akorád sem netušila co mu mám na to mam říct, jediné co mě napadlo bylo poděkovat a tak jsem to udělala. "Moc děkuju, tvoje mamka je skvělá." Nastala mala chvile ticha a ja to nevidržela a musela se zeptat. "Dějese něco? Vypadáš ulaveně." Podíval se na mě snad těma nejsmutnějšíma očima na světě. "Anabell nech nás prosím osamotě ano?" Jeho maličká sestřička vypadala jako by ji někdo sebral hračku, ale i přesto bez řečí odešla. "Myslel jsem si že jak tam ležíš pod tim stromem že jsi mrtvá, nebo v komatu a brzy zemřeš. Byl jsem nadšenej kdyš mi matka řekla že budeš žít. Strávil sem tu celou noc a čekal kdy se probereš. Ani nevíš jak moc se mi ulevilo když mi máma řekla že ses probudila." Najednou vypadal míň vystrašenej a pomalu se uvolňoval. Posunula jsem se na mosteli a byla ráda že je dvoulůžková a pokynula aby šel vedle mě. "Poď musíš se vyspat." Chvilku váhal, ale pak nakonec vlezl pod deku a nakonec jsemoba tvrdě usnuli.

SN-1. Kapitola

13. října 2014 v 19:56 | Elizabeth |  Stvoření Noci

1.Kapitola



"Měla bys vědět o čem mluví pořád babička" rekl to s vyrazem kteryjsem nemohla precist co se v nem odehrava."Jde o to ze nejses stejna jako ostatni a ani ja nejsem stejnej jako lidi co potkavas na ulici" a já začala bejt čím dál víc zvědavá a vyděšená zároveň.Je snad Erik jediná osoba ktera mi může zudpovědět mé otázky?? Která mi řekne co jsem zač? Jestli ano tak nevím proč mi to říká až teť? "Jsme jiní než ostatní lidi a ty ses jedinečná."na chvilku se odmlčel a pak dodal "Jseš vyvolená jen ty dokážeš spasit Stvoření Noci." No a je to tu asi se zblázdnil, mluví stejně jako naše skoro mrtvá babička. Ani jsem si nevšimla že mi brácha podává nůž. "Řízni mě do ruky." řekl to jako by to bylo normální. "Ne, já ti nechci ublížit. Navíc víš že já krev nikdy neviděla!" " Krev patří k tvvé přirozenosti! A mě neublížíš, uvidíš sama." Myslela jsem že omdlím, asi po pěti minutách jsem sebrala všechnu svou odvahu vzala jeho ruku so mich roztřesených a řízla jsem ho. Jen sem doufala ze ho to moc neboli a ze mi to nějak napoví kdo vlastne jsem. Jakmile se mu začala řinout krev z rány tak jsem ucítila její pach. Nikdy bych neřekla ze mi bude krev vonět a bude mi z toho bušit srdce jako o zavod. "Pozoruj dobře." upozornil mě jako by to byla jedna z nejduležitějších věcí světa. Neuběhlo ani pět minut a hluboká rána se skkoro celá zahojila. "Co-co se to stalo?? jak je to mozny ze e ti to tak rachle zahojilo?? Sice sem nikdy neřízla ,ale..." "A proto nevíš že tobe se hojí rány stejně rychle jako me." jakmile to dořekla tak si vzal odemě nůž a řízl mě. "AU!!" křikla jsem bolestí. Hned po chvili se mi začala hojit rána neuvěřitelně urychleně jako ta Erikova. "Musíš přestoupi na internát kam chodim já. Musíš se začít učit věci který potčebuješ." "Ne já nechci! Proč myslíš že se neučim to co potřebuju?" skoro jsem na něj křičela. Chvíli přemýšlel a paj řekl jednoduše " Jdeme ven." Začal se převlíkat a ja se šla nakonec převlíct do svého pokoje. "Za pět minut dole u dveří!" křkl za mnou ještě než jsem stihla zavřít dveře. Jakmile jsem byla tak jsem seběhla dolu kde už na mě čekal Erik. "Kam jdem?" Netušila jsem kam má namířeno a co dalšího chce dělat. "K jednomu rybníku." odpověděl tak prostě jak to jen šlo. Bydlíme totiž na okraji jedné vedničky která upadá v zapomění a je opklopená lesem z jedné poloviny a má pět rybníků. Jak se zdá tak jdeme na teen nejvzdálenější od vesnice a je po desáty večer. Kdyý jsme konečně došli tak mi Erik zavázal oči a já netušila co chce dělat, snad není tak dětinský ze teť bude chtít hrát na slepou bábu. najednou jsem slišela jako by někdo bral vodu z rybníku a začala jsem doufat že mi vodu nehodí do obličeje. "Co děláš?" Najednou mi sundal átek a já předemnou viděla koli vody, ale byla to opravdu voda a ne led. "Jak si to udělal? Vždyť to je proti přírode." zírala jsem na něj jak puk. "Tole umíš i ty a k tomu s každym z pěti živlů." řekl to s tak pišným úsměvem že vipadal jako prvnáček kterej se naučil psát první písmenko. "Jak to myslíš?" "To ti vysvětlej u mě na intru." Proč mě nutí jít na jinou školu? "Já ti Eriku řekla že nechci jít na ten tvůj intr!" Musela jsem zamrkat protože mě pálily slzy v očích. "ale notak Dian, musíš seš jedinečná, navíc jsou prázdniny a tak mem čas tě naučit alespiň základymagie ovládání vody." když to dořekl tak jsem myslela že omdlím, ale ne nesmim, musim se schopit. "Tak kdy mě tačneš učit tu MAGII?" pane bože asi jsem se už asi taky zblázdnila. "Teď hned."To si dělá legraci? Ani jsem si to neuvědomovala že je pulnoc. "Skus se zaměřit na ten rybník a mysli npři tom na nějakej tvar." Skusim to a sem snad víc soustředěná neš při tom nejdůlejší testu ve škole. "A te't si přivolávej vodu a nepřestávej u toho myslet na ten tvar." No né, ono to opravdu funguje! Pomalu se ke mě přibližuje malá koule vody. "To je úžasný! Co ještě dokážu?" Nechápala jsem ja mužu najednou bejt tak šťastná? "Víc toho ZATIM nezvládneš. Mimochodem NÁŠ Intr má zejtra večer ples." "a co to má společnýho semnou?" "To že tam pjdeš semnou. Honem pohni deme na intr k švadleně ať máš co nasebe." Přikázal a vyrazili jsem do samé temnoty tesů. "To chceš jít celím lesem?" "Samozřejmě že ne, intr je ve středu lesa. Tak pohni už jenom kousek." Jo sice nevím kde ten intr je a ani jak je velkej ale i tak mě docela dostává že mám chodit na internát uprostřed lesa. Ikdyš to vysvětluje proč tam chodí lidi co ovládají magii. "Jak vlastně vipadá ten intr?" Nevěděla jsem kam chodi na školu a natošpak abych věděla jak vlastně vypadá. "No, intr je o velikosti se blíží pomalu Bilího Domu, je postavena celá ze šedočerného kamene. Vevnitř jsou chodby a koupelny na každym pokoji z mramoru, vlastně jsem zapoměl ještě na knihovnu ta ma taky podlahu z mramoru." "Počkat řekls zhruba o velikosti BÍLÍHO DOMU?" "Jo řejk a s velikánskou zahradou a parkem s rybníkem."Co? To nemůže myslet vážně! "A-aha a za jak dlouho tam budem?" Netušila jsem kolik je a ani sem se nedokázala nijak oryenrovat. Jediné co jsem věděla je to že jsem někde v lese. "Au!" Do někoho jsem narazila a než jsem stihla cokoli udělat tak jsem viděla jen něčí oči a jako by vypli vše okolo mě a já vnímala jen ty nádherné oči. Byli tak černé a živé že to snad ani nešlo. "P-promi'n neviděla jsem si tě." Pane Bože co se to semnou děje? "To nic dobrý, já sem tě taky neviděl, ikdyž se tomu divim."najednou nás vyrušil můj bracha. "Dian jdeme a ty Felixi nech mojí ségru napokoji. Ona není jako ty a nikdy nebude." ani to neznělo jako by to říkal člověk kterého znám od svého narození. Felix mi pomohl vstát a pošeptal mi do ucha: "Pak si tě najdu. Rád sem tě poznal." Řekl a pak mě políbil na tvář. Pod tím dotekem jsem zčervenala jako železo v ohni. "Budu se těšit." Odpověděla jsem mu s úeměvem a on mi ho oplatil. Neš odešel tak ještě hodil po Erikovi nepříjemný pohled a nakonec odešel.

SN-Prolog

13. října 2014 v 19:53 | Elizabeth |  Stvoření Noci

Prolog




Nikdo mi nedokaze zodpovedet otazku: "Co sem zač??" Mama zemřela a táta nekam zmizel po její smrti. Nevím proč mám větší špičáka než ostatni a proč se tak moc štítim slunce. Na tydle otázka mi už asi nikdo v životě neodpoví. Když sem se zeptala někoho tak mi akorát začal řikat že sem démon. Sem Diana a je mi 17náct a jediná osoba ktere duvěřuju tak je můj brácha Erik krerej je starší o 2 roky (to znamená že mu je 19). Bydlíme s Erikem u naší babička která už leží na smrtelný posteli a pořat si neco mumlá o nejaký zachraně padlich stvoření. Doktor nám řekl ze jí nezbyvaj víc jak 2 měsíce života a tak bychom měli zavolat notáře aby sepsal babičinu posledni vůli.Erik si mě pozval do sveho pokoje a vipadal zničene a neuveritelne vyděšeně zaroveň jako by se mi chystal říct že umírá i on a zbudu na vše sama. Pokynul mi abych si sedla na protější stranu od něj na posteli.

1. Kapitola

2. října 2014 v 19:32 | Elizabeth |  SECRETE

1. Kapitola




Uplinul tyden a prázdni mi nepřipadali jako prázdniny. Neměla jsem nic v plánu co dělat s časem a ani nikoho s kym bych mohla travit čas a zabít nudu. Jak tak teď nad tim přemejšlim muj novej soused snad od tý doby kdy jsme se viděli poprvé nevilezl z bytu. Možní bych se zanim měla zastavit a skusitbejt přátelnější.
Oblíkla jsem nasebe něco lepšího než požamo a lehce se nalíčila a vyšla z bytu. Jako kdyby věděl že jsem chtěla jít zaním, otevřel dveře a opřel se o futra. "Kampak holka?" vyslovil to jako kdyby to byla čistá náhoda že vyšel z bytu ve stejnou
chvilku jako já. "Myslela sem si že se za vami stavim, ale nevim jestli bych nerušila." trochu jsem se začervena a ani nevim proč. všimla sem si jek se mu v očích zajiskřil radostný pocit a jeho usměv to jen potvrdil. "Ty nikdy nerušíš. Jen poď konečně se aspoň nebudu nudit." ustoupil do bytu a pokynul mi rukou abych šla dovnitř.
Koukala jsem se okolo sebe a musela sem se zastavit hned v první místnosti. Věci měl pořád v zapečetěných krabicích a taky několi kýblů barvy nejspíš na vymalování. Dvě věci měl vybalené a bylo znát jejich používání. Televize hrála a gauč naproti ní měl viditelné známky po tom že v něm nekdo nedávno seděl. "Ja vim mám tu bordel a nemám ani vybaleno, ale čekal sem až mi někdo příjde na výpomoc." Ohlédla jsem se zasebe abych viděla jak se Ian tváří. V očích měl pořád nadšení, ale jakmile si všimnul že se naněj koukam tak se podíval jinam a snažil se zakryt jeho pocity. Upřímě řečeno mu to moc nešlo.Pak mi ale došlo co vlastně řekl. On čekal až zanim příjdu já a pomužumu s jeho bytem!
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. To chce klid. Musim se uklidnit. Pomalu jsem k němu přešla a on se namě podíval s tázavim pohledem. "Tak fajn. Dem ti to tu dat dokupy." promluvila sem potišejš což sem ani nechtěla. "Fajn tak dem aď máme dneska co nejvíc práce už zasebou. Nemůžu se dočkat až tu bude vymalováno a bude tu všechno tak jak má bejt."
po půl hodině hledání štětcu a válečků na malování jsme konečně otevřeli barvu. Myslela jsem že budeme maloat klasicky bílou když tyzdi už byli zašedlí. Jenže barva v kýblu měla sitě modrou barvu. Typovala bych že tu chce dát do pokoje jenže on chtěl modře vymalovato obývák.
Po dvou hodinách jsme měli konečně vymalovanej obyvak a mohli sme začít ho dávat dokupy. Jedna stěna co jsme dělali jako první stihla už uplně zaschnout takže sme mohli začít vybalovat krabyce co byly pod igelitama. Nikdy bych doněj neřekla že bude mít čtyřikrabice plný knih. Mezitim co jsem vyndavala a utírala knížky od prachu, on montoval police na který jeho knihy příjdou. Myslela jsem že už padnu unavou když sme konečně uklidilivšechny knížky a postavily dvě výkladní skříně. Byla jsem ale zpokojena s prací co jsme dneska vykonali.
Bylo už po devátý večer když sme konečně douklidili a rozhodli se pokračovat až zejtra. Pomalu jsem se loudala z jeho bytu ven. Už jsem stála u dveřích svího bytu když se zase oběvil vedle mě. Ani jsem neslišela otevření dveři natož že by je zavřel? "Vim že už seš nejspíš unavená, ale nechtěla by ses stavit někam do non stopu? Nemám nic skoro k jídlua nechci tam jít sám." nahlas jsem si povzdechla. Proč se nebaví i s někim jinym? Ikdyž jsem ráda žesem diky němu mohla mít nějakou zábavu, jenže opravdu semnou musí bejt tak moc často? "Fajn jdem. jen tě upozorňuju že nejbližší nonstop je pul hodiny pěšky odtud." doufala jsem že ho to odradí jenže jsem nepomyslela na jednu zásadní věc. "To nevadí. Pojedeme autem. Teda pokud ti to nevadí." příkývla jsem a mi vyrazili na večeři do nonstopu.







Moc se všem omlouvám za chyby. Kdyby někdo chtěl muže mi dělat korekturu. což znamená že mu budu e-mailem posílat kapitoli a on je bude opravovat a pak mi to zašle zpět opravené :) A předem moc díky za komenty :) Pokusim se sem dát i pak moje dlší povídky z mích bývalích blogů :) Spozdravem Elizabeth:)