Prosím, když si přečtete kapitolu komentujte ji. Ráda bych měla na svou tvorbu spětnou vazbu. Děkuju

Podpora

20. listopadu 2014 v 19:58 | Elizabeth
Ráda bych vás pozvala abyste četli na jednom bogu :) . Píší a přidávají povídky rychle a proto vám je doporučuji :) Jsou to tři přátelé a vědí co dělají :) . Budu moc ráda když jejich blog podpoříte :) Moc děkuji předem


S pozdavem Elizabeth :)
 

Upozornění

24. října 2014 v 14:15 | Elizabeth
Jelikož vidim že sem lidi choděj a nedávaj sem komenty tak hold nepřibydou další kapitoly dokud nezačnete komentovat.Snad to chápete. Předem díky za ty kdo daj alespoň jeden koment. Děkuju.

Elizabeth

Narozeniny nejsou vždy šťastné

23. října 2014 v 16:48 | Elizabeth |  JEDNORÁZOVKY
Ležela sem v posteli s mim přítelem Michalem, ale ten byl zrovna otočenej kemě zády a ještě spal. Pomalinku sem se začala vstávat abych ho nevzbudila. Bydlim v malí garzonce na kraji Prahy. Moc toho tady nebylo, ale mě to stačilo. Došourala sem se do koupelny a tam nasebe pustila horkou vodu. Bylo to krásně uvolňujcí a osvěžujcí. Konečně sem se dostala z koupelny. A kupodivu sem vypadala jako normální člověk což se stávalo posledních několik dní nestávolo vůbec. Nevim proč, ale posledních několik dní se mi zdaj noční můry o tom že mamka zemře při autonehodě s mojí desetiletou sestro Soffií. Dneska mám narozeniny a Michal se rozhodl že je pořádně oslavíme jak se patří. Chtěl mě vzít přes den nějakm na neznámé místo a večer do restaurace. Michal už vylezl z postele a hledal správnou košili. Musela sem se prostě začít smát a to opravdu nahlas. Todle sem u něj nikdy neviděla. Rychle hodil košile spátky do skříně a šáhnul po polštářikterý pomě hodil. Uhnula sem a koukala sem kam dopadne. Díky bohu dopadl dřív než něco rozbil. Otočila sem se zrovna ve chvíli kdy pomě Michal skočil a hodil mě napostel. "Elzo...to není...k smíchu. ...Chci aby byly...tvoje narozeniny...dokonalí. Dvacet....ti je jen jednou....a to se musí oslavit." překoktával mezi polibky.
"El tak už poď nebo nic nestihnem.!" křikne na mě z chodby. Musela sem na sebe dát šaty co sem zrovna od něj dostala. Byli nádherný z červenýho hevábí a na prsou byla černá krajka. Konečně sem byla hotová a tak sme mohli vyrazit.Když sme nasedli do auta, oči mi zavázal řudym šátkem abych nevěděla kam jedeme. Cesta byla docela dlouhá, ale nakonec sme konečně zastavili, jen šátek zůstal na mích očích.vedl mě do nějaké místnosti a zabouchl zanámi dveře. Co má asi v plánu? Šátek byl najednou pryč a já se koukala na krásnej vybavenej byt. Byl to naprostej luxus. Překvapeně sem se naněj podívala. "Všechno nejlepší El. Zasloužíš si to. Todle je náš novej domov.Doufám že se ti tu bude líbit." začala sem ho drtit v oběti. Byl to můj přítel už od dvanácti a takyže byl jedinej. Nikdy bych ho zanikoho neviměnila.Po chvíli obímání mi řekl že mě tu provede. V koupelně byla obrovská vana a já se nemohla už dočkat kdy jí vyzkoušíme. Z mích úvah mě vytrhl až hlas osoby kterou nadevše miluju. "Miláčku posloucháž mě?" zeptal se s menšim smutkem v hlase. "Promiň, jen sem přemejšlela jakej mám nejednou skvělej zvrat v životě a to jen díky úžasnýmu příteli." povima zářivě se na něj usměju. "Doufám že budeš semnou šťastná." a políbil mě něžně a přitom tak eroticky nabitě že useli lítat jiskry. Dnešek je opravdu dokonalej a nic ho nedokáže skazit.
Už sme byli obadva jen ve spodnim prádle, ale najednou mi zazvonil mbil. "Ksakru." syknu schodim ze sebe Michala a du vzít telefon. "Prosim?" zeptám se otráveně. Kdo mě si tak může rušit? "Dobrý den ste Elizabeth Fosttrová?" Ksakru kdo to je? "Ano to sem já děje se něco?" chvilku bylo ticho, ale pak se znovu ozval člověk a řekl mi mojí noční můru. "Jsem doktor Forterr a předchvíli k nám donemocnice dorazila vaše matka. Měla s vaši sestrou autonehodu. Byl bych rád kdybyste přijela." Zastavil se mi dech a já se rozbrečela. "D...dobře. A jak sou na tom. Je máma i sestra v pořádku?" optala sem se starostlivě. Bála sem se odpovědi, ale chtěla sem jí vědět. "Vaše matka má několik zlomenin a leží v komatu." poví a nic se k tomu nechystá ai dodat. Máma je naživu proč ale nic neřekl o Soffii? "A...a co moje sestra? Stalo se něco Soffii?" nikdy bych nechtěla přijít ani o jednu z nich. Michal si všimnul že brečim a tak si sedl vedle mě a začal mě něžně hladit a objímat."Vaše sestra to bohužel nepřežila. Je nám to líto." panebože to né to nemůže bejt pravda vždyť jí bylo teprve dvanáct! "D...d...d....dobře už jedu." vykoktala sem a rozbrečela se snad ještě víc.Ještě chvilku sem tam seděla v jeho obětí a se slzama, ale pak sem se rozhodla že je už čas jít.
V autě sem mu všechno řekla. A u toho neustále zase brečela.
Seděla sem vedle mamky která vypadala jakoby už opravdu taky odešla navždy. Nesmim jí stratit. Majednou se otevřeli dveře a v nich se oběvil doktor. "Dobrý den sem doktor vaší matky. Přišel sem vám podat nějaké informace." řekl a vlídně se usmál. Řekl nám že mamka není stabilizovaná a že hrozí že každou chvilku zemře. Nikdy bych si nemyslela že vám to doktor podá jakoby to bylo samo sebou že prostě moje máma zemře rachle jako když řeknete pes. Jakmile to doviprávěl co všechno má zlomené zběsile začal pípat přístroj který ukazoval nyní že je má matka nyní už posmrti. Zamotala se mi hlava a já omdlela. Když sem se probrala tělo matky bylo už pryč a byl vedle mě Michal a držel mě zaruku. "Prosim odvez mě domu." zasípala sem sotva slišitelně, ale on to uslišel. Bezeslov mě vzal do náruče a jel semnou domů.
Pohřeb byl o měsíc pozdějš a já nadobro stratila kus svého srdce. Nikdy bych neřekla že by se zezačátku tak skvělí den a moje narozeniny mohli změnit v noční můru.
PS: Doufám že se vám moje zatim jediná jednorázovka líbí a dáte mi sem koment jestli ano nebo ne :)
 


Plán

23. října 2014 v 16:43 | Anonym |  JEDNORÁZOVKY
Probuzení: Dnes jsem se probudila do krásného slunečního dne. Ani se mi nechce věřit, že už zima skončila, a přihlásilo se jaro. Konečně se budu zase cítit jako holka, a nebudu chodit navlíkaná jako medvěd…. Kluci ve škole, zase budou koukat kdo má jakou sukni, jakou má ta sukně délku, a jestli náhodou už jsem jí nenosila loni. Tak si tak uvědomuji, že budu muset svůj šatník rozšířit. Už se těším, jak budu chodit ŠOPOVAT ….. A jakou že mám představu, co si pořídím? No tak to je jednoduché…. Kraťasy, sukně, asi taky nové šatičky, botky, nějaké to tílko, a halenku, kde budu mít pěkně vytvarované prsa Doufám, že se budu líbit klukům, a nezklamu jejich bujnou fantazii. Určitě se ke mně přidají i holky ze třídy, naše slavná parta holek. Tak hurá po obchodech, a snad seženu vše, na co mám zálusk

Láska až za hrob

23. října 2014 v 16:40 | Anonym |  JEDNORÁZOVKY
Pavle, kdy přijdeš s práce?" "Víš, musím Ti něco důležitého říct!" "Sabi nevím, stalo se něco?" "Ne nic, necháme to na doma." " Tak jo, zatím ahoj, budu se Těšit." "Zlato jsem už doma." "Ahoj miláčku, sedni si ke stolu, uvařila jsem Ti tvé nejoblíbenější jídlo." "My něco oslavujeme?" "No jak se to vezme…" "Tak už mě nenapínej, a povídej." "Jak Ti chutná večeře?" "Je moc dobrá zlato, ale už povídej." No ono toho není ani moc na povídání, spíš jsem Ti chtěla oznámit, že se od Tebe stěhuji. Mám milence a budeme se brát." "Co jsi to řekla? To nikdy nedovolím, to Tě raději zabiju!!!" "OPRAVDU?!" "Co se to se mnou děje? Proč se mi točí hlava a špatně vidím?" "No víš, tušila jsem, jak se zachováš a tak jsem to jídlo otrávila. To je všechno co jsem Ti chtěla říct…. Vlastně ještě maličkost, do 10 minut zemřeš. Tak sbohem Pavle…."
"Simone, už to je vyřízené, přijeď pro mě, věci budu mít zabalené hned." " Sabinko, budu tam do hodinky, jsi úžasná, jak jsi to zvládla." "Pro Tebe, poklade udělám všechno na světě." "A máš ty jeho peníze?" "Samozřejmě!!! Myslíš, že budeme moci přespat u Tebe doma, než se vydáme na cestu?" "Určitě ANO!!!" "Sabino, lásko to je ale peněz, nikdy bych nevěřil, že se Ti to opravdu povede. Koupil jsem nám Španělské červené víno, tak snad Ti bude chutnat." "Lásko, už se těším, až budeme někde u moře a jen si užívat ….. " "Ano, ano už si budu jen užívat." "Simone, jak to myslíš, že si budeš užívat, budu tam přeci s Tebou." "Ach zlato, zapomněl jsem Ti říct, že s Tebou rozhodně nepočítám, ani jsem Ti nekoupil letenku!" "Ale proč? Já Tě přeci miluju." "Ano to ano, ale já nemiluji Tebe! Zemřeš, jako Tvůj přítel, a já odletím sám… Nekoukej , se tak na mě. Uhodla jsi to, víno je opravdu otrávené!!! Tak čau a díky za prachy….."
"Vážení cestující… let číslo 3186, ze společnosti AR-FISHER, bude startovat za 10 minut…." "Tak a teď, si budu už jen užívat života u moře, a nebudu se muset o nic starat."
VEČERNÍ ZPRÁVY: "Stalo se letecké neštěstí. Dnes ve 21:58 minut se z nezjištěných důvodů zřítilo letadlo, od společnosti AR-FISHER- let číslo 3186. Bohužel nikdo leteckou nehodu nepřežil. Na palubě bylo 118 cestujících + posádka……"

Robo chůva

23. října 2014 v 16:37 | Anonym |  JEDNORÁZOVKY
Jsme čtyři, já Rous, manžel Vill a naše dvě děti. Práci mám ráda a muj manžel též.oba sem potřebovali odjet na slůžební cestu na čtrnáct dní do Francie. Nemělijsme, ale nikoho kdo by má pohlídal naše sedmiletý dvojčata. Mého manžela napadlo že by sme si mohli pořídit robo chuvu. "Nemáme tolik peněz."řekla jsem "a co když si kluci nezviknou?" Manžel mi na to odpověděl, že se jednou nic nestane a tak nám domu přišelvelkej balík, kterej jsem rozbalili a podle návodu sestavili robo chuvu. Nastavili jsem ji na přísnost dětí dvě. přísnost se nastavovala na rameni. Když sem vyráželi omilem sem strčila do ramene chůvy, ale řekla mi že se nic neděje. Poté co jsme přijeli se za dveřmi povalovali ruce, nohy, oči a další části našich dětí. Zjistila sem že když sem při odjezdu strcila do ramene chůvy tak sem jí nastavila přísnost na děti devět. Naše děti byly zabity a rozřzány na kousty. ALE CO JSME JEN LIDI NÉ?

Sv-Prolog

14. října 2014 v 20:31 | Elizabeth |  Svarosti

Prolog



Pohled Trejvise:

"Trejve pojď!" zakřičel kdesi někdo zamnou.Otočil jsem se a viděl jsem Briana,mího nejlepšího kamaráda.Stál jsem uprostřed lesa a bylo tu nádherně. "proč? J tu dokonalej klid." zaprotestoval jsem. Zničeho nic mě ale něco srazilo na zem a já netušil co se děje.Bouchl jsem se o kmen stromu a na mistě kde sem cejtil bod rány sem cítil palčivou bolest. Zahlédl jsem ja se Rose řítí proti Brianovi. Jediné co jsem zaslechl bylo jeho volání o pomoc, ale já mu už pomoct nemohl. Propadal jsem se do prázdné temnoty bezvědomí.
Ztěška jsem začal lapat po dechu a prudce jsem se posadil na posteli. Byl to jen sen. Rose nikoho nezabyla. Takový sny mám poslední dobou pořád.Rose patrí dorasoví skupiny jménem Faye. Je to rasa kříženců.Jsou to upíři a vlkodlaci zároveň. Rose je jejich vudkiní. Teda alespoň té skupiny v našem měsě. Mi jsme zase Svarosti. Jsem čarodějové co se snaží odříznout Faye od světa lidí. Vedeme s nimi takovou soukromou válku už hodně dlouhou dobu.
Dneska se mám sejít v naší knihovně s Brianem. Bydlíme v obrovský vile kde máme naprosto všechno. I soukromího alchymistickyho doktora. S Brianem jsme hledali pořád nějaký rytuály co by mohli bejt zajmaví a tak jsme travili skoro každej den v knihovně. Naše parta má pět členů a všem už bylo 18. Ničí rodiče tu snáma nebydlí. Jen ns jezdí čas od času navštívit námi zvolený Stařec což je v našem případě můj děda. Stařec musí být vždy nejstarší člen rodiny jednoho člena ze skupiny.
Oblíkl jsem se a vydal jsem se do knihovny kde už namě nejspíš čekal Brian.

Brzy bude

14. října 2014 v 20:11 | Elizabeth |  Brzy bude

Brzy bude



Dračí koruna


Strážný anděl


Tajemná díla


Temná svíce


Vampírská akademie- Pomsta


Vlčí princezna

VH-5.Kapitola

14. října 2014 v 19:43 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

5.Kapitola



Už to byl tejden co sem viěla jeho ruce. Bohužel se to nehojilo moc rychle, atak musel nosit pořád mikinu. Byl sice podzim, ale zato byl pomalu teplejší než letošní Léto. Opravdu semho litovala. Bylo už kvečeru a já slíbyla že se za nim dneska stavim. Bylo už asi okolo šestý večer a já s Andym stála u jeho "baráku" a čekala než otevře. Dveře se otevřeli, ale ten kdo v nich stál nebyl Richard. Byl to místní kněž a vypadal že je rád že někdo přišel. Zajmalo by mě co tu asi tak dělá. Znalasem Morise od děctví. Taky sem k němu čas od času zašla do kostela abych mu pomohla s uklidem a nebo jinou prací. Byl jeden z mála lidí kteří se semnou bavili. "Dobrý den Morisi." pozdravila sem ho jako obvikl a on se na mě na oplátku pousmál. Odstoupil dodedveří abych mohla vstoupit. "Morisi mohu se na něco zeptat?" jen přikývl. Tendle chlap nikdy moc nemluvi. Před rokem mu zemřela manžela a on začal mluvit ještě míň. "Neberte si to osobně, ale co tu děláte? Stalo se něco?" smutně se na mě podíval a přikývl. Chtěla sem se ho zetat na co , ale on odpověděl na tuhle otázku dřív než sem se stihla zeptat. "Pan King byl..." nedokáal to doříc z vlastní vůle a tak sem ho chytla za ruka abych mu pomohla. "Co se stalo panu Kingovi?" podíval se mi do očí a já doufala že se nic strašného nestalo. "Pan Kiing byl před hodinou zavražděn." jakmile to dořekl tak se mi sevřel hrůzou. Jak se to mohlo stát? Vždyť se tu nevraždí v jiný dny než na ned duchů. "Morisi řekněte mi prosím kde najdu Richarda." nestačil mi ani odpovědět, jelikožmi mi docvaklo to že bude dole ve sklepě. Utíkala sem co nejrychleji sem mohla dolu po točených schodech. Otevřela sem dveře a spatřila ho jak sedí v čele stolu a má v ruce vodku. Jakmile sem k němu doběhla tak sem uviděla to čeho sem se bála. Měl zase pořezaný ruce. Přitáhla sem si židli k němu a přitáhla si ho do svojí náruče. "Proč? Proč to musel bejt zrovna on?" bylo vidět že je v tranzu a tek sem ho jen houpala v náručí jako by byl malé dítě."Šííííí. To bude zase dobrý." opakovala sem to pořát dokola a snažila se tomu uvěřit. Sice sme jeho tátu moc neznala, ale to co sem o něm věděla na 100% bylo to že to byl hodnej člověk kterej si nasloužil smrt. Ani nevim jak byl zavražděn. A upřímě mě to ani nijak moc leláká. Seděli sme tam ale tak dvě hodiny, když se začal lehce Rychard probírat ze zármutku. Podívala sem se mu do těch sned nejsmutnějších očí na světě až mě z toho bodle jakoby osten do srdce. Jedno sem věděla a to je že Richard svího otce miloval a kdyby to mohl vrátit tak by klidně umřel za něj on."Sem rád že si přišla. Myslim že bych se dneska asi jinak zabil. Seš už jediná koho mám. Chci abys mi pomahla najít tu zrůdu která roztrhala tělo mího otce. Chci se pomstít. Prosím pomoz mi." tak todle mi vzalo dech. Jeho otec nezemřel tím že by ho třeba někdo zastřelil, ale on ho někdo nebo něco roztrhalo. Pevně sem ho obejmula a zašeptala mu do ucha že mu pomůžu najít vraha ať to stojí co chce. Najednou mi došlo že by tu byl přez noc sám a to sem nechtěla aby tu v tomdle stavu zůstal."Pujdeš kemě domu. Mám tam pokoj pro hosty a dokud se vše neviřeší tak budeš bydlet u mě ano?" Vděčně se na mě podíval a já si byla jistá že semnou bude bydlet ali hodně dlouho. Bylo už půl druhý ráno když sme každej nesli tašku s jeho věcmi. Pochopitelně seme sebou vzali i Bonu. Vipadala že je ráda že nějakou dobu bude bydlet s Andym v jednom domě. Když sme dorazili domu tak mamka seděla v obejváku a na něco se dívala v televizy. "Ahoj mami. Nějakou dobu tu bude bydlet kamarád. Doufám že ti to nebude vadit." doufala sem že teď neskazí můj plán a nezamítne nového člena domu. "Zlato, znám tě dobře a vim že pokud by to nebylo důležité tak ho sem nevodíš. A jinak dneska přijel Bratranec takže pokoj pro návštěvi je opsazenej. Asi bude muset spát jinde." ztěžka sem si povzdechla. Tak to mi ještě scházelo. Artur si sem přijede jako nějaký princátko a začne mi pomalu níčit muj plán. Najednou sem si spoměla že v obejváku ve dkříni máme takonou skládací postel. Nebylo to lehátko, ty sem totiž všschny vyházela až na čtyři který sou na opalování. "Dobře takk budeš spát semnou v pokoji. Dáme ti tam skládací postel. Díky bohu je zejtra sobota a tak nemusíme do školy." lehce sem se na něj usmála a vyrazila do prvního patra abych mu ukázala kde bude spát. Vytáhnout tu postem nám docela zabralo hodně práce kvůli těm schodům a mamka nám taky pomáhala. Konečně sme seděli u mě na posteli. Bylo mi pořád divný jak zemřel pan King. Dneska sem se už ale rozhodla to neřešit a tak sem si řekla že se pujdu osprchovat. Sprcha byla úžasná a uvolnila mě. Najednou sem si vspoměla že má Richard čerstvě pořezaný ruce a tak sem ho vzala do koupelny a vytáhla lékarničku.Byla sem ráda že vydržel dezimfeci. Měl na rukách čtyři obvazi. Todle se už nesmí opakovat. Nesmí se dál řezat jinak to taky už pak nemusí přežít protože si rozřízne žílu. Bylo pět ráno když sem konečně ulehla do postele. "Dobrou noc. Ráno něco podniknem jestli budeš chtít." chvíli se nic neozívalo a pak sem ho nejednou cejtila hned vedle sebe. "promiň, ale nedokážu v tomdle stavua potom co se stalo usnout sám. Nevadí že budu spát vedle tebe?" Troškumě po překvapilo,ale byl ve špatnymstavu a tak sem ho nechala aby spal vedle mě."Nevadí klidně tu zůstaň." nedokázala sem usnout na zádech a tak sem se ponějaké době otočila zády k němu a on mě hned obejmul. Přišlo mi až divný jak ja ni to příjemný. Taky sem cejtila zvláštní elektrické napětí na místěch kde se mě dotýkal. Netrvalo ani pět minut a už sme oba spali.
Pohled Milana Kinga :
Bly sem na každodení vycházce v lese. Dneska to ale byl jinej důvod než si jen dojít na čerstvej vzduch. Něco ně vysloveně do lesa táhlo a já cejtil že se něco stane. Byl sem už poměrně daleko od Kříže, Když sem najednou uslišel zakřupání větví zamnou. Rychle sem se otočil a saptřil postavu o velikosti asi tak dvou metrů. Celej obličej i ošoupaný oblečení bylo od krve. Jediné na co sem se zmohl bylo nevěřícně zírat na postavu se zmutovanym obličijem od krve. Ta zrůda se začala přibližovat a moje nohy se jako zázrakem dali bo pohybu. Utíkal sem jak nejrychleji sem mohl. Konečně sem spatřil město. Nepřestával sem utíkat i přes protestujcí bolest v plicích. Doběhl sem až k bráně Toho obrovskýo hřbitova co mám na starost. Chtěl sem vzít za kliku když vtom mi zádama projela ukrutná bolest. Spadnul sem na zem a čekal co příde. Bylo mi jasné že dneska příde moje smrt. Ta zrůda se kemě natýhla a začala mi trhat kůži na břiše. Bolestí sem upadl bo bezvědomí s jedinou myšlenkou. Smrt.

VH-4.Kapitola

14. října 2014 v 19:40 | Elizabeth |  Vábení Hřbitova

4.Kapitola



Pohled Lusindy:
Probudilasem se něco po pátý ráno. Vstala sem a došourala sem se do koupelny a prvedla něco se svim vzhledem abych nevipadala jako strašák do zelí. V kuchyni sem si vzala rohlík a rozhodla se se že pujdu vyvenčit Andyho. Běžela sem okolo Hřbytova už asi desátý kolečko. V tom sem ale o něco zakopla a spadla na zem. "Jau. Sakra co to je?" kdž sem se podívala o co sem zakopla, vykulila sem oči."Ahoj taky tě rád vidim." Naprti mě seděl Richard. Myslela sem že sem zakopla o kámen a ne o člověka."Ahoj. Promiň jestli sem tě nějak omilem kopla." V jeho očích sem spatřila pobavení. "Neboj jestli někde budu mít modřinu tak bych řekl že na to neumřu." a protentokrát už se začal smát nahlas. Bylo divný jak mě to j němu tak moc lákalo. Jen sem měla smůlu že on mě nejspíš bere pouze jako kámošku. "A co tu děláš takhle brzo? Je asi něco okolo šestý ráno." "Řekl sem si že pujdu na procházku a když sem si tavazoval boty tak si o mě zakopla."nevim proč, ale až teď sem si všimla že si škrábe ruce a ja sem z toho neznámo proč měla špatnej pocit. Nedokázala sem se ovládnout a po chvíli ticha sem se ho zeptala. "Děje se něco? Vypadáš ustaraně." na chvilku sem viděla v jeho očích strach ale hned zmizel."Ne nic se neděje. Mělo by se něco dít?" měla sem o něj strach. Teď se začal drbat víc a ani ne po minutě se mu na bílí mikině začali ooběvovat krvaví fleky. Rychle sem si k němu přisedla blíž a dala mu ruce od sebe a začala sem mu opatrně vyhrnovat rukávy. Nečekala sem zdaleka to co sem uviděla. Měl na rukou asi deset krvavích šrámů o hloubce asi tří cm. "Panebože co si dělal?" koukala sem se nevěřícně na ty rány. Co panebože provedl? "Nic to není. Nech to bejt." chtěla sem se mu podívat do očí, ale on uhnul. Nbylo mi jasný že mi lže, ale nechtěla sem strácet čas a rychle se zvedla. "Poď deme k tobě a ja i to ošetřim. A dřív než začneš odporovat tak si uvědom že mužeš z toho mít i otravu krve. Takže se ryhcle zvedej a poď." rozkázala sem mu a s uchvatem sem pozorovala jak jen přikývl a a zvedl se. Šli sme do sklepa na to krásný místo. S jeho pomocí sem našla lékárničku a vyndala z ní obvazi a pásku abych mu ten obvaz pak připevnila. Jediné co mi chybělo a to byla desimfekce. Žádnou sem nikde nemohla najít a tak sem vzala láhev vodky a namáčela sem doní kousek bavněný látky. Když sem skončila bylo vidět že se mu chtělo řvát bolestí když sem mu dávala alkohol na rány, ale neřekl ani jedno jediný slovo. "Proč máš ta ruce v takovim stavu?" chvíli přemejšlel co asi má řícht jestli mi může říct pravdu a nebo ne. V tom mě ale něco napadlo. Co když nemá rotřezaný jen předloktí?
Než sem stihla položit novou otázku tak sem dostala odpověď na tu první. "Měl sem deprese a todle bylo jako první co mě napadlo." chvilku sem pak ještě přemejšlela jestli se ho na to mužu zeptat a nakonec sem si řekla že jo. "Kde všude ses pořezal? A řekni mi prosím pravdu." zhluboka se nadechl a zpříma se mi podíval do očí a mě to naprosto pohltilo. "Mám ruce pořezaný až k ramenum."
Pohled Richarda:
Spal sem asi jen tři hodiny. Zustal sem ješte v pokoji, ale nakonec sem vilezl a šel udělat něco se svim vzhledem. Bylo něco okolo třičtvrtě na šest tak sem si řekl že se projdu. Před odchodem sem na sebe ješte hodil bílou mkinu aby si lidi který třeba potkám nevšimli těch šrámu co mám na celejch rukou. Višel sem ven a u brány sem si zavazoval kaničky kdaž přezemě někdo přelítl. "Jau, sakra co to je?" Zvedla obličej a zadívala se mi do očí v tu chvíli mě začala nesnesitelně pálit kůže na poraněných pažích a začal sem se drbat. "Ahoj, taky tě rád vidim." chvilku na mě jen koukala, ale nakonec promluvila a dokonce se trošičku usmála. "Ahoj, promiň jestli sem tě omilem někam kopla." Musel sem se nad tim pousmát. Ona se bojí že mi nějak ublížila tim že přezemě přelítla? "Neboj jestli někde budu mít modřinu tak bych řekl že na to neumřu." pak už sem to nevydržel a musel sem se začít chechtat nahlas. Chvíli bylo ticho ale pak to prolomil její nádhernej hlas. V tom sem si uvědomil jak moc mi buší srdce v její přítomnosti. "A co tu děláš takhle brzo? Je asi něco okolo šestý ráno." Lelk sem se že by mohla něco tušit, ale rychle sem tu myšlenku zahnal. "Řekl sem si že pujdu na procházku a když sem si tavazoval boty tak si o mě zakopla." Všiml sem si že zpozorovala to že si škrábu ruce a zdánlivě jí to znepokojovalo.po chvilce na mě vytasila další otázku a já věděla že to nebude poslední. "Děje se něco? Vypadáš ustaraně." něco tušila a to do mě pumpovalo strach. "Ne nic se neděje. Mělo by se něco dít?" vipadala že se o mě bojí, ale to se mi muselo jen asi zdát. Jak by o mě mohla mít zájem tak ůžasná holka? Najebnou sem ucejtil na rukou jak mi po nich teče nějaká horká tekutina. Když sem se na ně podíval mikunou prosakovala krev.Sakra. Rachle si kemě přisedla a začala mi opatrně vyhrnávat rukávy. Málem zalapala po dechu pohledem na ty rány a crčící krev z nich. "Panebože co si dělal?" dívala se na ty rány s vytřeštěnejma očima. "Nic to není. Nech to bejt." věděl sem že se mi bude chtít podívat do očí ale já to nedokázal a tak sem pohledem uhnul. Najednou se zvedla a rozhodne se postavila"Jdeme k tobě domu a já ti to ošetřim. A dřív než začneš odporovat tak si uvědom že mužeš z toho mít i otravu krve. Takže se ryhcle zvedej a poď." radši semneodporoval a tak sem se se souhlasem zvedl a vydel se k baráku. Šli sme do sklepa aby nikdo nevěděl co děláme a s mojí pomocí se podařilo najít lékarničku. Jen sme ještě potřebovali dezimfekci která nebyla k nalezenía tak sme vzali z baru flašku vodky. Když mi čistila lihem rány měl sem chuť řvát bolestí a stálo mě opravdu hodně sil nevislovit ani jedno jediný slovo."Proč máš ta ruce v takovim stavu?" tadle otázka mě zaskočila. Chvilku sem přmejšlel jestli jí to můžu říst a akonac sem se rozhodl že jí to řeknu jen ne to co ty deprese způsobyly. "Měl sem deprese a todle bylo jako první co mě napadlo." věděl sem že hned příde další otázka bylo na ní poznat že se chce žeptat na něco co jí budu muset odpovědět. Achjo, proč je ta holka tak tvrdohlavá? "Kde všude ses pořezal? A řekni mi prosím pravdu." Zhluboka sem se nadechla a připravoval se na jení reakci když jí řknu pravdu. Zadíval sem se do jejích očí a věděl že sou to ta nejkrásnější oči na světě. "Mám ruce pořezaný až k ramenum." jako prví se ozvalo zalapání podechu a já věděl že todle bude nějakou dobu trvat než se spamatuje.

Další články


Kam dál